Docela jsme si zvykli na „nedovolenkové“ vstávání brzo ráno. Takže sedmá ráno je pro nás standardní čas kdy se vstává, i když dneska to bylo napohodu. I tak v osm vykračujeme na autobusák. Na kruháči stavím tuktuk a dělám klasickou chybu turisty, tak strašnou, že mi je předhazována ještě týden.
Helou, víte kde je autobusové nádraží?
Yes, sir
Ok, good. Mam 150 rupií, stačí to? Clapík se chvíli zamýšlí. Nebo spíš nemůže popadnout dech. Lenka za mnou obrací oči v sloup.
Ou yeah sir, good, honem si nasedněte
Ani ne za kilometr a půl jsme byli u autobusu.
Přes tenhle začátek byla cesta pohodová. Hodinku jsme si poseděli v buse než se rozjel, jako jediní stále na těch samých místech. Trpělivě jsme snášeli řev místního popíku z reproduktorů nad našima hlavama a koukali do kraje. Najednou řidič hudbu vypnul (což bylo skvělé) a začala další pěvecká etuda (což nebylo skvělé). Tentokráte na nás byli dva, kluk tak kolem dvacíti a holčina ne o moc starší. První začal on, hlubokým hlasem se rozpovídal o tom, co nám bude zpívat. Lonely Planet uvádí, že většinou jde o náboženský text, ale stejně tak to může být pohádka nebo televizní program.
To pravé rodeo začalo když se rozezpívalo děvče. Vždycky jsme chtěl vědět, jak to zní když se nadýcháte hélia. Ten vysoký pisklavý hlásek, kdy mluvíte jak Taťka Šmoula. A teď jsem to měl před sebou. Hodinu.
Cestou míjíme výcvikovou základnu 3. dělostřeleckého batalionu, je to dost rozsáhlý komplex. Před bránou mají naleštěný protiletadlový kanon a za plotem pilně cvičí vojáci.
Asi po třech hodinách nám konduktér mává, že jsme na místě. Vystupujeme na malé ospalé zastávce, kde nic tu nic. Zase jsme trochu rozpačití, ale průvodce nás uklidňuje, že konečná stanice je asi dva kilometry odsud, a stejně bychom se vraceli. A než bys řek švec, už jsou tu kšeftaři. Jeden je dokonce majitel penzionu. Nabízí jízdu k penzionu zdarma s tím, že pokud se nám to nebude líbit, hodí nás zpět. Nasedáme do tříkolky a po necelém kilometru stavíme před penzionem Leesha. Je velmi jednoduše postaven a zařízen. Jednopatrová obdélníková budova pojme tři pokoje. Veranda je společná pro všechny tři s tím, že každý má před svými dveřmi stůl a dvě židle. Místnosti jsou čisté a v podstatě ok. S majitelem je pohodová domluva a
říká nám důvěrně my dear což dokáže krásně využít v momentě, když chci „vyjednávat“ o ubytování. Well, my dear to asi nepůjde , a potvrzuje skutečnost že na Srí Lance se smlouvá o všem možném, ale o ubytování ne.
Asi kolem druhé se vypravíme do města. Je vedro a dusno, tak jdu v žabkách, což nebyl dobrý nápad. Za chvíli tak lovím náplast. Ve městě, tedy na tom konci kde jsme my nic není. Pár krámků spíš pro místní, zastávka kde jsme vystoupili a zavřená banka. Mají tady ale naprosto skvělou ceduli dopravního značení, kterou jsme si neuměli vysvětlit. Nakonec jsme se shodli na tom, že jde o zákaz čárek.
Zahýbáme za roh k přehradě a archeologickému muzeu. V polorozpadlé (nepo polorozestavěné budově, já to nikdy nepoznám) nás vítá cedule Restaurant Gajaba . Jdeme podél komplexu do zadní části, kde je obrovská, liduprázdná restaurace. Za chvíli přijde číšník a tak si objednáváme. K pití má pouze Cream sodu od Elephant company což je stejný výrobce námi oblíbené Orange crush . Takže si dáváme jednu a pak něco zázvorového. Když to přinesou, zjišťujeme že jedno je velmi silná vanilková sodovka a druhé ještě silnější zázvorová limča.
Za chvíli si můžeme objednat jídlo, chvilku trvalo než sehnali kuchaře, respektive než kuchař sehnal provozního protože ten v nepřítomnosti kuchaře kuchyň zamyká. Ani ne za hodinku jsme měli jídlo nastole. Protože jsme od rána nejedli a hlad má velké oči, dali jsme si každý svoji porci. Než to přinesli, spočítali jsme ale, že na obě jídla nemáme dost rupií. Platbu v dolarech odmítli, že 100 dolarů je moc velká částka. Evidentně, vždyť je tu jen padesát stolů a hotel má pět pater. Takže co s tím? Na křižovatce ve městě je bankomat. Nechávám Lenku samotnou a vyrážím k bance. Jenže ouha, na mojí kreditce ještě nepřistála výplata a Lenčinu jsme nechali z bezpečnostních důvodů zamčenou v pokoji. Takže mě čeká cesta v žabkách do hostelu a zpět.
Na hlavní potkávám našeho pana domácího. A prej kam že jdu. Rychle mu převyprávím co se děje a že mám na spěch. Nabídne mi svezení do hostelu a zpět, což s díky přijímám. Ještě stihnu vyvolat mírné veselí , když se ho chytnu jak jsme zvyklí u nás, hezky za boky. No je dost sádelnatý, tak volím místní variantu opírání se o madlo vzadu jednou rukou. Není to tak stabilní ale vypadá to líp.
V hostelu s ním měním sto dolarů, dokonce o rupii výhodnějším kurzem, takže jsme oba spokojení. Pro jistotu, i když zbytečně beru kreditku a razíme zpět. Prý kvůli dotazům a závisti mě vysazuje kousíček před komplexem, ale i tak jsem zpátky cobydup, což zejména Léňa uvítá. Platíme a mizíme z tohoto divného místa.
Památkový komplex necháváme na zítra, a tak máme spoustu času. Hned vedle je Archeologické muzeum takže využíváme kupony ze vstupenky do Cultural triangle . Místní expozice je asi to nejlepší, co se nabízí. Je vidět, že sem míří klimatizovaná auta a mikrobusy turistů, kteří pokračují dál do komplexu. První místnost je tedy zase strašně klimatizovaná, další už mají „normální“ teplotu. Bohužel se zde nesmí fotit, což je škoda, mají tady krásné dobové modely jednotlivých paláců komplexu, a to i v řezu, včetně dřevěných konstrukcí a ostatního, co je dnes už dávno zničeno.
Prohlídka i při nejlepší vůli zabere hodinku a tak se ještě vydáváme toulat po hrázi přehrady, kde tlacháme s vopicema a pozoruje ruch na vodě. Jako závdavek k zítřku projdeme malou skupinu ruin na jihu, ale pak začnou pomalu ale jistě poletovat komáři a tak se stahujeme domu, na večeři, desinfekci (jen pivem, ale aspoň něco) a hurá do hajan.