Dnes nás čeká starověký komplex, takže spousta kamení, jehož prohlídka zabere dost času. Takže vstáváme brzy, i když si začínáme zvykat, že sedmá je normální hodina.
Na zastávku na křižovatce, kde nás včera vysadil autobus to máme kousek. Místní tuktukář se nás snaží přesvědčit, že památky jsou daleko a že tam nic kromě něj nejezdí. A že za čtyři stovky nás ty tři kilometry k bráně hodí. Tolik peněz jsme dali za posledni dva dny za 250 kilometrů a tak jsme odmítli. Zahli jsme doprava, podél širokého zavlažovacího kanálu, kde se na rozdíl od včerejška nikdo nekoupal, ani nemyl. Asi po třech stech metrech je vstup do komplexu, v devět ráno zcela opuštěný. Zase mě trochu popíchlo těch sto dolarů za vstupenku, ale rychle jsem podobné myšlenky zaplašil, aspoň si to v klidu vychutnám.
Samotný komplex je opravdu rozsáhlý. Areál má podobu obdélníku, asi půl kilometru na šířku a kolem pěti na délku (můj odhad). Je rozčleněn do několika oblastí, kde jsou soustředěny nejzachovalejší kousky. Díky klimatu je tu všechno bleskově obrůstáno mechem, a když tu nejsou turisti, lehce si připadáte jako objevitelé ztracených civilizací. Už jen ta Lara Croft aby vyběhla zpoza rohu.
Nísto slavné prsatice si to ale našim směrem šinula skupinka německých turisů, různého věku, ale společné šířky větších rozměrů. Podařilo se nám ale opouštět jednotlivá místa dříve, než se tam nahrnuli, byť těsně.
Kolem desáté už je tu docela rušno, přijíždí i peloton cyklistů, jejich doprovodné vozidlo (náklaďák, kam kola naskládají) potkáváme vzápětí. Prostředkem komplexu se vine cesta, ze které sledují památky i ti, kteří zvolili napři variantu klimatizovaného auta z řidičem. Jedno takové tu stojí a řidič ukazuje, ať se podíváme za vůz. Tam se nenuceně producíroval asi dvoumetrový varan. Byl ani ne deset kroků od nás, navíc jsme asi stáli v cestě na jeho ranní procházce. Nějak mě nenapadlo že by mohl zaútočit, ale příjemný pocit to nebyl. Jak se pomalu přibližoval, stejně pomalu ale jistě jsme i my couvali, udžujíc stále stejnou vzdálenost. Varan nás ledabyle minul, ale v té ledabylosti bylo něco děsiového. Asi jako když víte že si to kolem vás pochoduje stlačená pružina, připravení se bleskově vymrštit a jít vám po krku.
V tom ještěr narazil na skupinku psů, kteří ho sice v uctivé vzdálenosi, ale mocně vyštěkávali. To přilákalo pozornost těch našich západních turistů. Rozhodli se že každý bude mít s ještěrem tu nejlepší fotku. Odešli jsme v momentě, kdy ho dokonale obklíčili, a za neutuchajícího štěkotu psů mu máchali teleobjektivy doslova před nosem. Pronásledovali ho ať udělal krok kam chtěl. Přišlo mi to smutné.
Tím že jsme se rozhodli projít komplex pěšky, jsme zachvíli sami. Ostatní se přepravují motorizovaně a to i k největší atrakci, sochám sedícího, stojícího a ležícího Budhy. Tam nám konečně utrhli jeden lístek ze vícevstupenky a při opouštění brány pak druhý. Ale umím si představit, že by to šlo i bez toho.
Je poledne a máme to za sebou. Problém je v tom, že musíme těch pět kiláků v poledím horku zpět. Šance že by nás svezlo něco klimatizovaného tu není, příjde mi že jakmile jdete jen tak s batohem, nejste jen sejr, jste divnej sejr. A těm se nestaví.
Nakonec máme štěstí. Jede kolem chlapík s malotraktorem, taková ta fréza jak na ní Hrušínský ve Slavnosti sněženek „vyváží celou rodinu“. A taky že jo, vzadu na valníku sedí dve babičky s paraplíčkama a cři malý caparti na nás koukaj se směsicí opartnosti a pobavení.
Nevzali nás až do města, ale i tak nám vytrhli trn z paty, za hodinku jsme zpět v penzionu, kde nám domácí nabízí sprchu v pokoji po autralankách, co odjely ráno. S vděčností přijímáme a na oplátku ho doporučujeme postaršímu holandskému páru, který práve „ulovil“.
Tuktukem jedeme na autobusové nádraží, nasedáme do busu a razíme směr Sígiria . Teprve teď poznáváme velikost Polonaruwy, je to normální město, jen leží daleko ok starověkého komplexu.
Cesta autobusem probíhá podle standardních zvyklostí, na křižovatce Irmamalawa po upozornění průvodčího vystupujeme. Teď už jen chytnout bus přímo do vesnice pod stejnojmenou posvátnou skálou. V koloniále dáváme chladivý Orange crush, odmítáme tuktu za čtyřista ( přijde mi že to je standardní turistická cena kamkoliv) a vyrážíme po silnici. Za chvíli nás loví další, že prý za stopade. Po zkušenostech si jasně definujeme do ktereho poenzionu chceme. Když nám to odkývá, nasedáme. Po sto metrech stavíme, tříkolka stojí. Zpod našich nohou loví klučina pomačkanou petflašku a dolívá benzín. Pak ještě hodně telefonuje, protože evidentně netuší, kam nás má dovézt. Ale doví se to a tak zachvíli stavíme přek perfektním penzionem, který je ale plný. Veze nás do jiného vedle, kde nám ukáží malou cimru snad metr krát metr co páchne. A že za to chtějí jen 2 000 rupii. Upřímě se jim vysmějeme, to je prostě moc. Nabízíme litr a odcházíme. Ani nestihneme dojít na hlavní a volají nás zpátky. I tak je to jen na přespání, najíst se jdeme do vedlejšího penzionu, kde mají sice plno, ale večeři pro nás uvaří.
Máme ještě chvíli času a tak se jdem cournout ke skále. Sluníčko zapadá rychle a tak když v šeru míjíme ceduli „Pozor, nevstupovat po šesté hodině odpolední. Migrují tudy divocí sloni a jsou nebezpeční“ je zrovinka těsně po šesté. A tak poslušně couváme.
Večeře v pensionu je vynikající, kotkáváme tu „naše“ autralanky ze včerejška, ale sedíme u stolu s partou rusů, je jim tak max. dvacet, ale anglicky neumí snad ani pozdravit. Překvapilo mě to, myslel jsem že umí víc. Takže jsme u jídla moc nepokecali, to spíš s tou druhou skupinkou u pár plechovek Lion Strong . Byly fakt jen dvě, protože to mělo 8% alkoholu. Aspoň se nám v jedové chýši usínalo o ždibec líp.