6:15 – budíček po další probdělé noci. Místnost má sice větrák, ale jen takoá ten na stojanu. Je plný mastného prachu, špíny a je hrozně hlučný. Do sprchy to jinak než v žabkách ani nezkouším.
7:00 – už stojíme před hlavní branou, přesně na otvíračku
7:10 – pokladní, tedy policistka, dojedla snídani, trhá nám lístky av ypouští nás do komplexu. Je to jediná brána, navíc celý bývalý královský komplex je obehnán širokými vodnímyi příkopy. Místní rádi tvrdí že jsou plné aligátorů, my tu kliku je spatřit neměli. Každopádně ten jden vcházíme jako první, všude kolem je ticho a klid. Po upraveném hlavním chodníku směřujeme ke skále. Je od nás asi čtyřista metrů. Je čím dál tím větší a větší. Na jejím úpatí je systém menších skalisek, kamenných lavic a schodišť. Šplháme po nich vzhůru až k patě samotné skály. Nad námi je jen převislá stěna. Tady začíná Zrcadlová chodba , vodorovný zářez podél skály, s vysokou zdí, takže není vidět dolů. Tady je i točité dvojschodiště nahoru, k freskám ze Sígirie . To je zatím zavřené, uvidíme ho cestou zpátky. Zatím jdeme podél skály na severní konec, kde přicházi první zkouška, zeď zmizí, cesta pokračuje přilepená ke skále. Není tu dav turistů, takže odpadá stres z davu a dostáváme se tak pohodlne na skalní plošinu, ze které stoupají schody až na vrchol. Je to poměrně velký plac, včetně krytu pro případ útoku zdivočelých vos. Varování o jejich smrtelnosti a rady co dělat v případě vyvolávají smíšené pocity – POZOR – smrtící vosy mohou kdykoliv zaútočit. V případě útoku zůstaňtě potichu a nedělejte pohyby .
Výstup na samotný vrchol začíná na schodech a končí na cihlových schodech. Mezitím je ale část, kdy jsou do skály přivrtané jen ocelové stupy se zábradlím. Pro mě je to zábavná část, trochu se obávám o Léňu, její paralyzační závratě při výstupu na štafle jsou legendární. Ale (opět) me překvapila – stoupá se soustředěným výrazem vytrvale až do bezpečí cihlového schodiště s masivní zídkou na obou stranách. Možná že tomu napomoho i to že nemusela používat malé, do skály vytesané stupy. To byla totiž původní, bez jištění podél okraje vedoucí cesta nahoru, dodnes je patrná.
Vrchol patřil jen nám. Teda alespoň po nějaký čas. Ale byl dostatečne dlouhý na vychutnání si atmosféry. Pokud na vrcholu stály budovvy, nezachovalo se krom základů nic. Dodnes se spekuluje zda tu stál královský palác, jakési útočiště pro krále který coby princ zavraždil svého otce aby získal moc, a následně se obával pomsty ze strany bratra, nebo zda tu byl izolovaný klášter. Větší část badatelů se kloní k druhé části. Na čem se všichni shodnou je čtvercový bazén na dešťovou vodu ve střední části. Skála zde tvoří schod, odělující severní vyšší od jižní, nižší části. Hladina je klidná, bez krokodýlů a jiných potvor, vyloženě svádí ke koupání na adama. No holt jindy a jinde.
Asi po dvaceti minutách začnají přicházet první návštěvníci, a tak se dáváme na ústup dolů. V pravý čas. V Zrcadlové chodbě je už docela narváno, alespoň že už jsou otevřeny fresky. Vystoupáme, resp. vystojíme frontu po točitém schodišti nahoru, po tom vedlejším pak sestoupíme dolů. Těším se na ně, obrázky silikonových krasavic jsou jedním z „vývozních artiklů“ Srí Lanky. Jde o to že jsou to že mají vosi pás a obří, naprosto pevná trčící prsa. Fresky jsou tedy zajímavé, o to více že nejsou za neprůstřelným sklem, jen provazovým zábradlíčkem, které hlídá jeden čičmunda. Focení povoleno, i když jen bez blesku. Zmiňuju to proto, že později navštívíme muzeum, kde mají kopii těchto fresek. Je přísně zakázáno si kopii vyfotit. Legrační.
Ještě proběhneme okolní schodišťátka, terasy, výhledy, lavice a stolice. Je tu Královská plošina, umístěná pod Kobří hlavou, pískovcovou skálou opravdu připomínající vztyčenou kobru. Když se vracíme hlavní cestou k bráně, míjíme i školní zájezdy mistňáků, puboši jsou stejní všude na světě, víc než nejaký obršutr je zajímá opačné pohlaví a kdo má jaký mobil.
U hlavní brány je nátřesk. Totam je klidné parkoviště, klimatizované obrbusy chrlí davy turistů. Přesouváme se do Sigirijského muzea vystavěného z darů japonských věřících. Je zajímavé hlavně svou architekturou, vevnitř je to srílanský standard. Takže nic moc. Proto se rozhodujeme pro návrat do vsi. Zabalíme, v pensionu nikdo není, ale už včera nám majitel říkal, že když nebude tady, bude ve svém krámku na hlavní. je tam, platíme a čekáme na bus ( busstop je prý přímo před krámkem, paráda).Posedávání nám zpříjemňuje tradiční Orange crush . Asi za deset minut se přišune bus, je to zatím nejpomalejší a nejpodivnější stroj co jsme zažili. Netuším, jestli má stroj víc jak dva rychlostní stupně, v podstatě se plynulými přískody pohybujeme vpřed. Neustáíle někdo nastupuje a vystupuje, je to takový nekonečný koloběh cestujícíh .Ale jízdné je levné, za oba jsme se nedostali ani přes stovku. Tuktuk by byl za 1200Rs…
Asi za hodinku a půl jsme dorazili do Dambully. Pro většinu turistů je zajímavá jen skalním chrámem což je komplex asi šesti jeskyní, v každé je jinak veliký Budha. Nám stačilo to co jsme viděli bez vstupného, přecijen pár Budhů už jsm evideli a zas nás namích rozdíl 1400 rupií za vstup pro cizince a 0 rupií pro místní. Raději jsme využili vstupenku do onoho muzea, kde se nesmí fotit. Byli jsme tam jední dva turiste na šest zaměstnanců muzea. Díky horku jim kapal na koberce dehet ze střechy a do části zatékalo, ale jinak to působilo svěžím dojmem. Na místní poměry.
Poučeni z předešlých zkušeností jsme nehledali autobusovou zastávku, prostě jsme opřely batohy o silnici hned před muzeem a čekali na první bus co jede okolo. Fungovalo to. Místo k sezení nebylo, nasoukali jsme se kam pt šlo a frčeli jsme. V tomhle byla krom rádia i plasma nad řidičem, kde všichni sledovali film z místní produkce. Nevím o co přesně šlo, navíc to brzo vypli kvůly zvyšujícím se počtu stojícíh pasažérů, ale i ten kousek co jsme shlédli nás docela poznamenal. Zachycoval scénu, kdy z nešťastníka vymýtají zlého ducha, což se prováčelo řezáním rákoskou přes zadek co to jen šlo. Hlavní hrdina měl přesně ten samý výraz, jako opice včera když jí starší samec zmlátil za krádež banánu.
Do Kandy dorazíme po standardních třech hodinách jízdy. Bez rozmýšlení jdeme do „našeho“ hotelu. Mají z nás ohromnou radost, my konec konců taky a moc neprotestujeme když dostaneme horší místnost než minule a o dvě stovky dražší, tedy za 2 200rupií. Je to balzám se v klidu a pohodlí vyspat, vykoupat.
Před večerkou skočíme do našeho vyzkoušeného net café vypálit fotky z karty na DVD a na večeři. Je to jídelna hned vedle, volíme druhé patro ze tří, sedíme skoro na balkoně s výhledem na ulici. Zase si pochutnáme na porci nudlí napůl, tentokrát i s rajčatovým salátem.