V půl jedné ráno nás budí cvrkot mobilu. V jakémsi transu se pohybuju po pokoji a balím. Léňa se zvedá z postele jen proto, že se jí chce čůrat. Později tvrdí, že nebýt toho, nevstala by a nikdy by nahoru nevylezla.
Něco po druhé hodině ranní stojíme před hotelem a vydáváme se spolu s ostatníma skupinkama do černočerné tmy. Podle cedule na hotelu je to na začátek cesty jen pět minut chůze tak uvidíme. Zatím je vše ok. Míjíme vysokou sochu Budhy, přejdeme most a stoupáme po prvních schodech. Na vrchol nás čeká více než pět tisíc takových. Tedy ne přesně takových, přísahal bych že ani jeden z těch tisíců schodů není stejný jako druhý. Jsou vysoké, nízké, úzké i široké. Někde jsou z dokonalého betonu, jinde jen z uvolněných kamenů. Občas vedou džunglí, nahoře pak mají dokonce dvousměrný provoz.
Abychom se nenudili, už na začátku mineme ceduli jako kráva Adam´s Peak This Way a chvíli bloudíme. nevím jak náročný bude výstup, tak se snažím držet tempo. Procházíme kolem zavřených stánků, jsou jich tu desítky, v sezóně to tu prý vře a klokotá, teď je mrtvolné ticho. A schody. Samý schody, výjíiečně kousek rovné cesty.
Za chvíli klesáme k dalšímu Buddhovi, tentokráte ležícímu. Modlitebna je evidentně otevřená non-stop, stejně jako stanoviště mnicha za slavobránou a mostkem přes horský potok. Žehná všem co jdou nahoru a uvazuje zlatavou šňůrku pro štěstí kolem zápěstí. Přišlo mi to moc pěkné a tak mu nechávám stovku jako milodar, poděkujeme si navzájem a pak už zas další chody. Přestože jich je tolik, mám pocit že vůbec nestoupáme a tak tlačím na pilu. Bílou obří dágobu dole v údolí jen tak míjíme, podíváme se na ní cestou dolů. Schody jsou nekonečné. Nevím kolik je hodin, asi tři, přijde mi že se to pořád nedá stihnout. Kolem čtvrté jsme na hřebenu pod samotným štítem, stupně schodů jsou čím dál tím strmější, chvílemi je to jak šplh po žebříku. Léňa cestou trochu ublinkává.
V pět jsme na vrcholu. Takže nakonec nám to zabralo necelý tři hodinky, to jde. Nejsme sami, je tu asi šest dalších sejrů. Začínáme vychládat a prochládat. Moc jsme to hnali, takže teď tu budem ještě třičtvrtě hodiny klepat kosu. Balíme na sebe co se dá, navíc začal foukat vítr. Co se připravenosti týče, jsme tak někde uprostřed. Na jedné straně zoufalci v kraťasech a tenkých mikinách, na druhé borci zabalení do teplých dek. My máme sice solidní bundy, ale moc nezahřejou. Balím Lenku do všeho co máme (včetně pláštěnky na batoh) a sebe zahřívám klikama.
5:46 – šou začíná. Na východě se vyhoupne sluneční špendlík a pádí si to po obloze směr vzhůru. Je to pěknej forf, naštěstí otevřeli branku k malému chrámu na samotné špičce hory a tak máme krásný výhled. Přesně v šest se za horou objevuje její legendární stín. Jde o dokonalý trojúhelník který hora vrhá na mraky pod sebou. Trvá to pár minut a pak je po všem. Ještě zazvonit na zvonec (kolikrát byl kdo na vrcholu, tolik úderů), zvuk se nese do daleka, a pak nás čeká sestup dolů. Slunce už je docela vysoko, takže celé úolí i obě přehrady jsou krásně nasvícené. Dole, úplně dole je vidět malá tečka, to je ta desetimetrová dágoba dole v údolí.
Sestup je nejhezčí z vrcholu, kdy máte krásné výhledy do údolí. Pak už je to jen staré známé -schody, schody, schody. Jen s tím rozdílem, že dolů je to těžší. Ale rychlejší, za dvě hoďky jsme u hotelu.
Vyměnit ponožky, poskládat věci a rychle pryč. Jenže na recepci jim to trvá pekelně dlouho a navíc netuší co jsme zač a co jsme si včera objednali. Ale řeší to pět chlapíků naráz. Ještě že nikam moc nespěcháme. Snaží se nám vynahradit čekání na zaplacení a nabízí odvoz autem (zas za cca 2 litry) což odmítáme a radši se jdeme kodrcat busama zpět do Hattonu . Sedíme tentokráte vepředu na bidýlku, takže vidíme jak šíleně klikatá a uzounká cesta je. Občas není předníma dveřma vidět silnice, jen prudký svah dolů. Ale mistr volantu má bus pevně v rukách a tak je to spíš příjemný adrenalin než nervy.
Na hattonském autobusáku nastupujeme do busu směr Nuwara Elyia abychom vzápětí vystoupili, posádka mikrobusu působila tak divně, že jsme se rozhodli počkat na další spoj a zajít mezitím do restaurace. Chytli jsme jedinou klimatizovanou, s dobrou obsluhou (na nás dva a ještě dva místňáky bylo šest zaměstnanců). Měli z nás srandu, když nám přinesli misky s teplou vodou a my nevěděli co s nima, jestli vypít nebo umejt ruce. Druhá varianta byla ta správná.
Zpět na nádraží berem bus za 100RS za osobu a dalších 100rupií za bágly, protože zaberou jedno sedadlo. zavazadlový prostor nevedou. Busík šplhá do kopců a sjíždí zpátky do hlubokých údolí. Je plně obsazen, to znamená cca 60 sedadel v takovém nafouknutém Transitu. Fígl je v tom, že každá dvojsedačka má sklopné sedátko, takže sice neexistuje ulička, ale do jedné řady se vejdou ctyři lidi. Tenhle princip je zachován i vepředu, jen vedle řidiče je jedno místo „zabráno“ řadící pákou. Systém je to bezesporu stejný jako se používá jinde ve světě, ale já to viděl prvně takhle dokonale zpracovaný.
Směsice pasažérů je různorodá. Od mladých školaček, přes byznysmeny s kufříky až po Tamily co se přesouvají mezi pláži. A zrovna na jednoho takového jsme měli štěstí i my. Žvýkal betel a když skončil a chtěl tu směs vyplivnout, naklonil se přes nás k oknu. Ale nevšiml si (no spíš nebyl ve stavu si všimnout) že je zavřené, takže veškerý ten kekel co měl v tlamě se rozprskl po skle hned vedle Lenky. A to jsem ji posadil k okýnku aby měla výhled. Chlapík se sice neomluvil, ale vylepšil to tím že rozpatlal ty slinty po celém okně rukou, kterou následně otřel do sedadla před náma. Milý chlapík s kufřikem vedle nás se mu sice snažil vynadat, ale pak to vzdal, páč malý černý mužíček se posadil zády k nám na sedadlo a věc tak pro něj, tedy i pro nás skončila. Nutno podotknout, že Tamilové do značné míry připomínají romskou menšinu u nás. Je to tak trochu bludný kruh – jsou označováni za méněcenné, proto nemají šanci se dostat výš, dělají podřadné práce a proto pijou. A proto jsou označováni jako méněcenní… a tak dále.
Od Nanu Oya, kam se budeme zítra vracet jeto do no Nuwary Elyii (to skloňování je fakt peklo) jen kousek, max dvě tři míle, ale vytrvalého stoupání. Tak tři sta výškových metrů určitě. Díky tomu má Nuwara Elyia krásné vysokohorské, „studené“ klima. V noci jsme na sobě měli co šlo a ještě dvě deky, aby nám bylo fajn. Ubytování proběhlo podle standardního scénáře. Máme představu, tu se nám snaží vymluvit náhončí jiného hotelu a nakonec stejně skončíme jinde. Tady to bylo zpestřené tím že se o nás dohadovali dokonce dva, a to dost intenzivně. Málem se poprali a my jsme mezitím zmizeli. Alespoň jsme si to mysleli, za chvíli nás dohnal s tím že teď je tedy on naše spása, a že odkud jsme, aha ček republik, to jsou skvělí lidi, mám je moc rád, skvělí kámoši. Když pochopil že z nás kšeft nebude, málem s upliv a beze slova odešel. Aby to ale nevypadalo že jsou tady všichni hulváti, je to stejné jako v Praze s taxikáři na letišti nebo s naháněči čehokoliv kdekoliv na světě. Ti co nenahánějí jsou naopak milí ale nevtíraví a v pohodě.
Ubytování jsme našli na třetí pokus, bylo to naše první ubytování u křesťana. Pronajímal pokoje ve svém domě, takže tu byla pohodová domácí atmosféra. Chlapík mrskal perfektně anglicky, takže pohoda, dokonce měl skvělý smysl pro suchý humor, takže po ubytování na Adam´s peak to bylo jako dar z nebe. Takže jsme nekecali když jsme dohadovali ubytování na jednu noc s tím, že možná zůstanem déle.