V půl sedmé mě budík vytáhne z připitomělého snu. Aspoň že opice neřvaly celou noc, takže jsme docela čilí. Od večera mám v koupelně připravenou vodu, furt ječtě smrdí chemií, no alespoň jsme se zatím nějak masivně neposr@li.
Ve čtvrt na osm máme zabalíno a vyrážíme na cestu. Jdeme pěšky, ranní špička začíná, ale ještě je v centru Kandy docela čerstvý vzduch. V půl osmé se s řadou dalších sejrů (Čechy nevyjímaje) řadíme do fronty na lístky. Kupujem první třídu (i když potom jsme celou cestu ve druhé) a jdem postávat na peron. Vlak přijíždí načas, je až směšně krátký – lokotka a dva vagony. Berem místo u okýnka a jsme rádi že máme dobrá místa.
O to větší překvapení nastane, když po dvaceti minutách jízdy vlak zastavuje s tím, že jsme jen v přípojném vlaku mezi Kandy a hlavní tratí. na nástupišti už je docela plno, většinou turisté. Vyhlížíme vlak a opět překvapení, dokonce dvojité. Jednak vlak na nádraží zacouval ale hlavně už byl úplně plný. Při pohledu na dav za námi se do vlaku hrneme jako první, což byla chyba. Všechny sedačky jsou už samozřejmě obsazené, takže skončíme ve stoji na jedné noze někde v uličce. Ti co nasupovali jako poslední sice riskovali že se tam nedostanou, zato teď mají krásný výhled ze schodů, dveře tu buď nejsou nebo se samozřejmě nezavírají. První hodinku tak z okolí moc nevidíme, jde o typicky „koloniální“ vlaky, byť vyrobené třeba v sedmdesátých osmdesátých letech, mají malá okna nízko posazená, takže ti co stojí vidí jen křoviska podél trati, jinak nic. Navíc se v tom davu každou chvíli někdo pohybuje tam a zpět, od prodavačů všeho možného až po lidi co to dělají vyloženě ze sportu.
Naštěstí se nám podaří probojovat alespoň do uličky mezi dveřmi. Jsme oprsklejší než ostatní turisté, kteří chudáci celé tři hodiny co trvala jízda stojí mezi sedadly, v horku a bez možnosti pohlédnout ven. Nám se podařilo nakonec skončit sice na stojáka, ale u dveří na pravé straně, tedy na té straně kde ve většinou výhled do údolí a na okolní kopce. Cestu ubíhá v pohodové atmosféře, skupinka asi pěti kluků ve věku 15-17let nám zpívá místní populární písně, v provedení a capella nebo za doprovodu mp3 z mobilu a bubnování do stěn vlaku.
V pravé poledne staví vlak na nádraží v Hattonu . Při opuštění nádraží odevzdáváme lístky, čert ví proč, platí to ale i pro místní tak spořádaně odevzdáváme ty staré dobré kartičky z tvrdého papíru. To jsme ještě netušili, že cizincům je na požádání nechávají na památku. Zjistili jsme to až doma v Praze.
Už u vlaku se na nás nalepí tuktukář, jeden z těch natvrdlejších. Chvíli to trvá než pochopí, ale stihne mě mezitím strašně vytočit. Vypadám snad na to, s báglem na zádech, v ošuntělém triku a s šátkem kolem krku jako pitomej turista? Navíc mám „tuktukovou kocovinu“. Po počátečním nadšení a velebení tohoto vozítka jsem zjistil, že jde vlastně o drahý, nepohodlný a nebezpečný stroj s minimem výkonu. Se zakaboněnou tváří stojím na hlavní ulici a koukám s Léňou do mapy. Přijde k nám jiný tuktukář v sukni a s vyraženým zubem, jestli nechcem na Adam´s peak . Odmítáme. Pokýve hlavou a sám uzná že je to drahý, že bud je levnější. Akorát to trvá dlouho.
„Musíte chytnout spoj směr Maskelyia a pak přesednout a jet až na konečnou do Dalhousie “
Moc a moc poděkujeme, já vychladl a vdáváme se na bus station. Bereme normální bílej bus za 75rupií za osobu (tuktuk by stál dva tisíce). Jede klasicky strááášně dlouho, staví kde může. jednou se dokonce obrací na konci vesnice tak, že couvá někam mezi garáže. Je úplně plno, takže výhled nic moc, ale v dálce na obzoru vidím špičku hory. Už odsud se zdá nezdolatelná.
V Maskeliyii bus nám zastaví hned vedle navazujícího spoje. To je zas ta upravená dodávka-microbus. Trochu znejistíme, když pozorujeme řidiče a průvodčího jak nasazují upadlé kolo. Batohy flákneme zkušeně za řidiče, vedle pytle s rýží.
Bus se pomalu rozjíždí, asi testují kolo jestli drží. Aha, on se nerozjíždí, roztlačují ho. Zkušeně zařadit trojku, škub a motor se rozezvučí. Ještě zajet k benzínce natankovat (motor pro jistotu nevypínat). Průvodčí platí 1 300 rupií za cca 16 litrů, čekal jsem levnější benzín.
Jsme tu zas klasicky nasardinkovaný, většina ale vystupuje cestou, včetně chlapíka co měl na střeše uskladněný vlnitý plech. Silnice je čím dál tím rozbitější a klikatější. Projedeme kolem křesťanského kostelíka se hřbitovem, kde vystoupí všichni až na nás, takže k Wathsala Inn už jedem jako páni. Podle Lonely Planet je to jediné ubytování na místě, takže berem a jdem se na to podívat.
Jako u většiny místních domů jsou zde dvě až tři suterénní patra, ves stojí v hlubokém údolí. Vzhledem k tomu že tu strávíme jen polovinu noci, chceme něco levného. A to znamená sestup do hlubin druhého suterénu. Tím, že jsme jen dva, navíc mimo sezonu si můžeme vybrat cimru s oknem. Ty pro více osob co jsou do svahu jsou totiž bez oken. Nicméně z prvního kamrlíku rychle vycouváme, druhý jsme ochotni přijmout, cena 1 000 Rs je zkousnutelná, i když to tu vypadá prachbídně. Moskytiéra byla roztržená tolikrát, že to přestali sešívat, trhliny jsou lepené kobercovkou. Na posteli fleky a sem tam vlas. Nebo chlup.
Radši jdeme nahoru na čaj a limonádu. Ta je prošlá o půl roku, ale chutná dobře tak to necháváme být a ukazujeme to obsluze spíš jen tak. No stejně nepochopil co mu chceme říct. Čaj je naprosto dokonalej, s výhledem na zalesněné údolí a hlavně vysoko se tyčící horu je maximálně uspokojující. Připadám si jak koloniální guvernér.
Kolem sedmé si dáváme večeři, zas nudle napůl a ještě porci skvostného čaje. Když se vrátíme na pokoj, máme v koupelně malou potopu, z trubky s kohoutkem crčí pramínek vody. Jdu to nahlásit na recepci, chlapík to opraví tím, že tu trubku silou natlačí zpět do zdi. A hle , už to neteče, takže jsme všichni spokojeni a můžeme na kutě.