Dnes je flákací den. Přecijen po patnácti dnech na cestách toho máme dost. Nikam nespěcháme a tak vyspáváme. No vyspáváme – díky vysoké nadmořské výšce je tu v noci zima, takže. No zima, patnáct stupňů, nic co by nás doma rozhodilo. Ale příliš rychle jsme si zvykli na noční třícítky a tak dneska klepem kosu. A to i přes všechny mikiny, flísky a dokonce deku, co nám hoteliér nabídl.
Snídaně je standardní – vejce, toast, marmeláda, čaj. Začínám si na tuhle kombinaci docela zvykat, uvidím jak nám to vydrží i doma.
Kolem deváté vyrážíme na obhlídku. Přestože je sobota, na ulicích je poměrně rušno. Vydáváme se podél hlavní třídy směr Haddon Hill Hotel, což je pension, kde jsme původně chtěli bydlet. Naším cílem je kopec Single tree hill , tedy Kopec jednoho stromu. Kdysi dávno tomu tak i možná bylo, dnes je vrchol kopce plný stromů, asi i díky tomu že je nepřístupný. Je zde komunikační centrum a celý areál je obehnán dvojitým žiletkovým ostnáčem. Jedna branka sice byla otevřená, lákadlo to bylo veliké, ale vyměkl jsem. Doteď přemýšlím jestli jsem si ušetřil nervy s vysvětlováním narušení strategického objektu, nebo jsem přišel o zajímavou exkursi. Obojí je na Srí Lance možné.
Každopádně protože na vrchol vede jen jediná cesta, vrátili jsme se po klikatící se silnici zpět. Alespoň jsme si teď mohli vychutnat nádherné výhledy do okolí. Serpentiny se klikatí mezi čajovými poli, čas od času je na kameni do svahu vymalováno nějaké uvědomělé heslo, jako např. Ochraňuj čaj, ochráníš zem .
Pomalu jsme se docourali dom, kde si na pokoji na tajňačku děláme rajčatovo-okurkový salát a vůbec luxujeme zásoby. Ocet do salátu je sice z kokosu (jak jinak) ale chutná skoro jako náš. Je to fajn, ale doopravdy se těším na ten domácí.
Odpoledne jsme se vypravili do Pedro Tea Factory . Je pojmenovaná podle Mt. Pedro nejvyšší hory Srí Lanky, která je hned v sousedství Nuwary Eliyae, ale je bohužel vrchol je zcela nepřístupný, protože tam sídlí hlavní (státní) televizní vysilač spolu s armádními telekomunikacemi. Na jejím úpatí se sice má rozkládat malý prales s levharty co občas vyrazí na lov do města a sežerou nějakého nebohého psa, ale my jsme se rozhodli místo na prales soustředit se na čaj.
Bohužel jsme ale vyrazili v sobotu, což je tady významnější den, takže se tady moc nepracovalo. Prohlídkové centrum je až na konci celého areálu, takže nám chvilinku trvalo ho najít, navíc jsme museli čekat až se průvodkyně nají. Asi jsme jí zkazili siestu, protože horší prohlídku jsem dlouho nezažil. Navíc jak byla sobota, tak linka jela jen na třetinový výkon, takže nic moc.
Zpět jsme to vzali zas busem, nepřestává mě fascinovat, kolik typů jich tu jezdí. Večer jsme zakončili obligátním pivkem.