Vstáváme v teď už standardních sedm ráno, to zas byla i noc jak v márnici, ale díky dvěma dekám o které jsme si včera řekli majiteli domu.
Asi za hodinku jsme připraveni k odchodu. Je zvláštní, že při placení se místní chovají tak nějak podivně – nervózně a odměřeně. A to i přesto že jsme se na ceně dohodli na není důvod ke stížnostem. Jakoby nás chtěli mít co nejdříve z krku. Jakmile ale peníze změní majitele, už jsou zas v pohodě.
Vracíme se na bus stand, kde je bankomat a zas vybíráme 20 tisíc. Ještě že to není v korunách, navíc tady mají to specifikum, že zadáváte i dvě desetiná místa, takže na monitoru svítí částka 20 000 00 k výběru.
Prvním busem sjíždíme do Nanu Oya vlakové zastávky na trans ostrovní dráze z Matale do Badully. Je to jen kousek, ale jak jsme se včera šplhali krokem vzhůru, teď svižně fičíme z kopce. Nádražíčko je v pravdě koloniální. Atmosféru mocně podporují cestáři, opravující příjezdovou asfaltku, hezky postaru bez mechanizace. To znamená že kousek vedle na hořících pražcích mají postavený barel plný vařicího asfaltu. Strašně to čoudí, valící se dým se v chuchvalcích mísí s ranním sluncem. Vroucí břečku nosí chlapi v malých neckách k dírám v silnici, které předtím vysypali štěrkem a uplácali lopatou. Prima scenérie, vydržím to pozorovat pěkně dlouho. Mezitím na peron dorazil vlak. Není dlouhý, dokonce kratší než ten náš včerejší. Trochu zazmatkuju s lístkama, zapomněli jsme je koupit v pokladně na druhé straně kolejí. Naštěstí místní vlak není svázán japonskou přesností a tak vše v pohodě stíhám, což mě trochu mrzí, ve skrytu duše jsem se těšil na „dobíhací“ scénu a naskakování do vlaku za jízdy. Rychlost, kterou soupravička po chvíli vyvine je totiž vpravdě „k doběhnutí“.
Sedíme v celodřevěném vagonu, dveře a okna jsou už dávno pryč, ale to je jedině dobře. V pravém zadním rohu je místnost s toaletou, ale dveře jsou zamčené. 3kvírou vidím standardní turecký záchod s dírou jak vrata přímo na koleje. Supící lokomotiva táhne jen čtyři vagony, ale i tak je to pestrá směsice. První za mašinou německé výroby je cisterna, pak zcela uzavřený vůz, vypadající jak obrovský nýtovaný tresor z přelomu století. Před námi je ještě jeden vagon pro cestující a ta naše krabice s dřevěnými lavicemi uzavírá vlak. Místa je dost, zatím je poloprázdno. Sedím na schodech, Léňa to vidí vyloženě nerada, ale pro mě je to čisté blaho. Jedeme pomalinku, sluníčko svítí, koleje se klikatí po úbočí náhorní plošiny, čas od času překonáváme vysoké ocelové mosty. Je krásně a výhled do kraje je fascinující.
Asi po dvou hodinách zastavujeme v Haputale . To je nejvyšší bod trati, odtud budeme už jen klesat. Možná že i kvůli tomu přepřaháme lokomotivu, což je asi půlhodinová záležitost, zvědavě sledovaná turisty, ale překvapivě i místňáky. Protože nádraží leží docela vysoko, valí se tu přes nás mraky. Průvodce nelhal, s trochou fantazie to tu připomíná mlhavé skotské pláně, občas není vidět na krok. Ale počasí je vrtkavé, až tudy pojedeme zítra, bude krásně slunečno.
Konečně se pomalu rozjíždíme. Vlak je docela našlapaný, ale daří se nám uhájit pozice u okna a dveří. Mladí kluci visící jen za madla dveří se natahují co to jen jde aby dosáhli na keře a rostliny podél trati. Trhání a pak zahazování utržené vegetace se za jízdy těší veliké oblibě. Občas to docela fičí, jedeme vytrvale z kopce, ale protože dráha je klasifikovaná jako horská, je zde omezená rychlost na dvacet, respektive patnáct mílí v hodině.
Do Ella přijíždíme po celkem pěti hodinách. Malé lokální nádražíčko je asi dvě stě metrů stranou hlavní cesty, nad samotným…no, vesnicí. Tím že je Ella výchozím bodem pro horské výlety do okolí je tu spousta ubytování. Kdysi to prý bývala ospalá vesnice, dnes je to ospalá vesnice s nabaleným turistickým ruchem k tomu, vše díky doporučení Lonely Planet.
Bereme hned první ubytko na kraji, má nezvyklé jméno Aurora a usměvavého majitele. Kousek nad svým domem má fungl nový dvojdomek. Dva vchody, malá terasa s posezením, teplá voda. Tím že cena je velmi dobrá (1200 RS na osobu a noc) a pokoj s koupelnou doslova září novotou, nebylo co řešit.
Po krátké procházce po hlavní tepně jdeme na malou večeři (opět polévka napůl)a konvici čaje. Do postelí padáme docela utahaní.