Noční letiště je ztichlé a tak je halekání a potácivý krok některých ruských spolucestujících obzlváště viditelný. Procházíme imigrační přepážkou, kde dostáváme nezbytné razítko do pasu. Za check-out zónou měníme u přepážky cestovky Thomas Cook dolary na rupie. Kurs je 110 RS za 1 USD, takže mám zas jednou pocit že jsem v balíku.
V letištní hale ještě jela naplno klimoška, jakmile ale vyjdete ven, dostanete facku od horkého a vlhkého vzduchu. Bylo něco kolem 3 hodiny ranní místního času, přesto teplota byla stabilně kolem 25 stupňů. Z východu jsme se dali doleva, kde asi po deseti metrech parkuje shuttle bus, který nás má dle místních odvézt do města. Což byla lichá představa, odvezl nás na asi půl kilometru vzdálený temný plácek, co je zároveň nádražím. První pravidelný bus ale jede až za dvě, tři, čtyři hodiny, podle toho, koho se zeptáte.
Přichází tak první nabídky tuktukářů, dokonce naprosto nehorázné (11 dolarů, tedy cca 1200 rupií). Vytrvale odmítáme, až se najednou objeví chlapík, že prý čeká na syna co přijede až za hodinu a že nás hodí na hlavní, kde jezdí pravidelné busy celou noc. Chvíli jsme na rozpacích, ale nakonec nás přesvědčí svou vizitkou. Místní taxikáři mu ovšem nevěří a jsou naštvaní že přišli o kšeft a tak to celé musí ještě vysvětlovat jim, což trvá o poznání déle.
Sylvestr (tak se chlapík jmenuje) nás nakonec opravdu popovezl kousek na hlavní, vysadil na zastávce a ještě poprosil kluka co tam seděl, aby nám zastavil bus do Negomba. Moc jsme poděkovali, přišlo nám že by nás tu nemuseli chtít všichni natáhnout.
Autobus je o poznání starší a rozbitější než letištní spojka. Je to tzv. red bus nebo také orange bus, tedy státem provozované linky, většinou na tratích kratšího dosahu. Prý jsou to původně vyřazené pákistánské autobusy, které tam už neodpovídaly normám, ale tady ještě pár let poslouží. V té tmě je prd vidět, snažíme se podle Google maps v mobilu odhadnout, kde asi tak jsme, protže za těch šest rupii co nás stál lístek to nejsme schopni odhadnout. V jednu chvíli mi přijde že se odkláníme z trasy a tak urychleně vystupujeme. Možná až příliš urychleně, takže k Silver Sands Hotelu jdeme skoro dva kiláky. Kolem páté se rozednívá, po šesté vychází slunce a v sedm už je všude kolem ruch jak v polední Praze.
Díky rezervaci mailem o nás v hotelu vědí a tak je ubytování pohoda. Místnost je vyloženě na přespání, ale to nevadí, stejně zítra jedem dál. Hotel je situovaný asi dvacet metrů od pláže, takže tam logicky míří naše první kroky. Moře je ale špinavé a navíc se nikdo kolem nekoupe, což může znamenat přítomnost spodních proudů, které na Srí Lance bývají zrádné. Vracíme se do pokoje, jen tak se protáhnout. O tři hodiny později se rozlámaní probouzíme a raději vyrážíme směr město. Po chvíli hledání se vzdáváme šance na nalezení zbytků holandské vojenské pevnosti a míříme do centra. U Bati, který tady má obchod snad na každém rohu, kupujeme žabky, bez nich by to tu nešlo. Za dva páry platíme 540 rupií, tedy asi devadesát korun.
Cestou zpět bereme ještě nezbytnosti jako vodu a něco proti komárům. Klasické repelenty tu neznají, leda na hudení hmyzu v domácnostech, po tom vám ale sleze i kůže. Zato tu všude mají citronellu což je olej vonící po citronové trávě, mající odpuzovat vše létavé a bodavé. No možná že jsme zakoupili špatnou variantu, ale za celou dobu to fungovalo až po bodnutí jako likvidátor svědění, než jako prevence.
Kolem sedmé vyrážíme na večeři. To je na místní už ale pozdě, takže jediné co je otevřené, je restaurace, co patří nějakému angličanovi, kus přes silnici. Dáváme si pivo, krevety a kraba, všechno s hranolkama. Teda krom piva, ale možná že by to neškodilo. Pivo tu mají v podstatě jen jedno (doslova) a to klasické lahvové Lion. Točené tu nemají vůbec. Pro fanjšmekry se nabízí Lion Strong v plechovkových třetinkách, má 8% alkoholu, tedy něco jako naše devatenáctka (nevím nejsem pivař…). Další dvě značky, 3 Coins a nadnárodní Carlsberg se skoro nedají sehnat. Výhodou Lionu je, že ho prodávají v 0,7 litrových lahvích. Nevýhodou, že není moc dobré. Ale člověk si zvykne na ledascoc…
V restauraci sedíme asi hodinku, mezitím se spustil déšť, veškerá havěť přestala lítat a i psi se schovali kam to šlo. Tropický lijavec byl naštěstí krátký a tak před půlnocí upadáme pod moskytiéru.