Ráno netlačíme na pilu, z hotelu se odhlasujeme az kolem desáté. Máme vb plánu najít autobusové násdraží, najít spoj do Colomba a pak vlakem do Kandy.
Vyrážíme pěšky a zkoušíme strategii postupného odmítání. První tuktuk nabídl 250, druhý 200 a pak přišla docela dlouhé pauza. Mezitím jdeme pěšky a mám takový pocit že pro rodinné blaho by se neměl opakovat pochod z včerejšího rána. Takže když zastaví třetí, takový hubený flájboj Eda s vyšperkovanou tříkolkou, bereme nabídku svezení za 150 Rupií.
Autobusové nádraží v Negombu je poměrně moderní a čisté. Strukturou a vzhledem se podobá všem ostatním na ostrově, tedy centrální budova s čekárnou. Po jejím obvodu jsou nástupiště, ke kterým autobusy nezajíždí bokem jako u nás, ale čelně. Vejde se jich tam tak víc. Často je dělí milimetry, obzvláště když vycouvávání při odjezdu. Většinou stojí na svém místě dobrou až tři čtvrtě hodiny před tím, než řidič vůbec vyšplhá do kabiny.Je tedy dost času, aby si první příchozí vyzkoušeli alespoň dvě, tři sedadla, což s gustem a oblibou provádějí. Jakmile je ale ten malý mužíček usazený za obrovským kolem volantu, všichni si hledí urvat alespoň nějaké místo. Před odjezdem je potřeba dodžet několik procedur. Především pořádně protůrovat motor a vyzkoušet klakson. Ten je tady základním komunikačním nástrojem mezi řidiči a je tedy nezbytné se (opakovaně a neustále) přesvědčit že funguje a že ho všichni slyší.
Každý bus má minimálně dva zaměstnance – řidiče a konduktéra. Pojďme se teď podívat na toho druhého, jehož role je v autobuse možná ještě větší než řidičova. Vše začíná už drahnou chvíli před odjezdem. Konduktér (a případně jeho pomocníci) vyvolávají cílové stanice svého autobusu. Jejich halekání má neuvěřitelnou kadencia spíš zní jako hudrování krocana. Když víte kam jedete, po chvíli je jim i rozumět.
Autobus se ze zastávky rozjede teprve potom, co dá konduktér řidiči signál. Dlouho jsme přemýšleli co to volá a nakonec jsme se shodli že je to Hare, hare! . Pokud někdo víc co dopravdy volají budu jen rád když se podělí v komentářích níže.
Když pasažéři nastoupí a naskáčou do rozjíždějícího busu, dá si ještě chvíli načas a pak terpve začne vybírat jízdné. Balancuje s neuvěřitelnou jistotou, v ruce svírá jízdní knihu. Jednotlivé stránky jsou tvořeny z bianco jízdenek, kam propiskou vypisuje cenu za jízdenku. Kupon pak odtrhne a podá cestujícímu. Pokud se k němu nedostane, pošle ho po ostatních, opačnou cestou putují peníze a drobné nazpět. Když průvodčí nemá dostatek peněz nazpátek, napíše na rub lístku částku, kterou cestujícímu dluží. Ten si ji pak při vystupování vybere. Bankovky má průvodčí naštosované uvnitř knihy, vždycky jsem se děsil že mu při tom, jak občas visí ven z otevřených dveří, vypadnou a rozletí se po silnici.
Za jízdy většinou tlachá s řidičem, určuje komu se má zastavit a komu ne. a hlavně pomáhá při předjížděcích manévrech. Ale o tom až příště, složitou komplexnost jsem pochopil až skoro na konci pobytu.
S autobusem se zatím pomalu, ale opravdu pomalu drápeme přes hory do Kandy. Dýchavičné náklaďáky mají v serpentinách opravdu co dělat, a tak máme alespoň čas si prohlídnout horskou scenérii. Po dvou a půl hodinách stavíme na autobusovém nádraží. Hned po vystoupení se nás „ujíma“ Namal, asi pětadvacetiletý taxikář. Oproti ostatním nabyl ani moc dotěrný, což je tady vítaná vlastnost. Přesvědčil nás ale sešitem plným kladných referencí, některé z nich byli v češtině.
Odvezl nás do Swiss Hotel View, což je poměrně moderní poschoďový rodinný hotel v kopci nad Kandyjským jezerem. Jméno získal asi podle toho, že je z něj výhled na luxusní Swiss hotel, patřící do TOP3 ve městě. Dohodli jsme cenu na 2 200 Rs za pokoj na noc s tím že pobudeme tři dny. Máme pokoj v druhém patře pod plechovou střechou, do které buší déšť. Celá stěna pokoje je prosklená a tak je krásný výhled na jezero a okolní kopce.
Kolem čtvrté dostáváme večeři, mísa rýže jako základ a pět nebo šest misek s různými přílohami okolo. Dopaštíme a už je tu Namal, který nás veze na Kandyjské tance, což jsou tanečky pro turisty v místním kulturáku. Lupen stojí 500 RS na osobu, na programu je sedm tanců a národní hymna. Taneční výkony jsou chamé, koordinace pohybů jim moc nejde, ale na představu o tom, jak vypadají tance a kroje to asi stačí. Na hymnu, která je zajímavá, nás donutí stoupnout si a pak už závěrečné plivání ohně a chůze po žhavém uhlí. Je fakt žhavé, když rozdmýchají uhlíky, teplo zavane až k nám do páté řady.
Vracíme se tuktukem do hotelu a domlouváme vyzvednutí na osmou ráno. Je něco po sedmé, takže se nám ještě nechce spát. Objednáváme si tedy jedno pivo a jeden arak, což je místní kokosový rum. Od obojího nám přinesou lahev. No já to tedy celé nedám. Alespoň se můžeme podělit s Petrou a Rebertem, mladým párem z Chorvatska. On pracoval rok tuším v Pardubicích, takže jsme pokecali v češtině. Byl ale dost utahaný tak šel spát. Petra vysvětlila že jsou na měsíční cestě po jihovýchodní Asii, takže každý den jsou jinde, bez zastávky. Na Srí Lanku mají devět dní. Nedivím se že jsou utahaný a tak trochu ve stresu.
V půl jedenáctý zhasíná i většina neonů dole ve městě a tak jdem taky spát. Je teplá noc a zase prší.