Srí Lanka – Den 6 – Sloní útulek Pinewalla

Dnešní noc byla divná. Napřed se mi zdál živý sen, jak krokodýl co jsem se mu marně snažil utéct, mě v bažině dostihl a ukousl hlavu. To bylo kolem třetí ráno.
Následoval sen, jak stojím s kamarády ve vodě co je hustá jako gel a do ní jsou nastojato zapíchaný ryby. Když je chytnu a zmáčknu, změní se v dětské hlavičky, které tím drtím. Když je pustím, jsou to zase ryby. Další zpocené probuzení, tentokráte ve čtyři.
A v půl páté tomu nasadila korunu ještěrka, co štrachala v našich igelitkách tak nahlas, že nás oba probudila a mě vytáhla z postele.

Na snídani v sedm tak dorazím docela nevyspalý a rozmrzelý. Ještě že jsou dnes na pořadu sloni. Frčíme zas tuktukem po A1 směr Colombo, pak uhneme na Pinawalla , kde je sloní útulek. Cestou míjíme několik historických parních válců, pamětníků budování téhle páteřní tepny. Hned vedle je několik stromů doslova obsypaných kaloňi, což jsou přerostlí netopýři, rozpětí křídel mají přes metr a létají i ve dne.

Zastavujeme na stánku na něco na zub, tedy na avokádo, červené banány, mango a passion fruit , nejsem si jist jak to přeložit, samotné to bylo dost aromatické a chuťově výrazné, do ovocné mísy by to bylo lepší. U dalšího stánku bereme asi metr a půl dlouhou bambusovou tyč, alespoň mě to tak připadá. Namal to naseká na několik špalíků, že prý je to dobré pro slona. Všechno tu bude jeden velký dokonale promazaný provizní stroj, protože neplatíme teď ale až cestou zpět.

V Pinawalle, kam vstup stojí 2 000 Rs na osobu, mají asi třicet slonů, většinou větších, ale najdou se i slůňata. Přijíždíme zrovna na dopolední koupání v řece. Je to zajímavé, stát na dosah od velkého stáda rochnících se tlustokožců. Překvapilo mě s jakou rozkoší se koupou nechají drbat a dokonce se i potápějí. Zrovna před námi z jednoho čučel nad hladinu jen vrcholek chobotu. Než se vynořilo to monstrum, ležel pod hladinou dobrých deset minut.

Jako první odchází král , vůdce tlupy. Poznají se podle toho že má jako jediný kly. Po něm se vydal na cestu druhý, snad ještě větší slon. Všichni strážci a vodiči slonů si najednou přestali všímat svých kolosů a koukali jen na tohodle, kterého ještě před chvílí drbali za ouškem. Bylo vidět že jsou trochu nervózní a ostražití. Podle jedné turistky vedle nás šlo totiž o slona v převýchově tedy o slona, který byl do útulku přiveden nedávno a ted prochází přvevýchovnou kůrou. Předtím patřil Tamilským Tygrům jako válečný slon. V novém domově už prý stihl zabít dva ošetřovatele.

Zbytek stáda se pak ještě chvíli cachtá a kolem poledne se vydá před silnici do druhé části útulku, do výběhů. Je to zařízené tak, že se minou s druhou skupinou slonů, kteří jsou na marodce. Mezi nimi i třínohý slon Sama , kterému mina utrhla kus levé přední nohy a zdeformovala tu pravou. Přestože má celé tělo tak nějak deformované, hlavně páteř, naučil se balancovat na třech a dokonce vesele zlobí i ostatní „marody“. To Raja, další slavný slon, je asi sedmdesátiletý slepý slon s mohutnými zkříženými kly. Už ho nikam nepouštějí, stojí (na řetězech) ve svém pavilonu a tam mu nosí čerstvé větve, melouny a vůbec všelijaké pochutiny. Oba dva patří k ždímačům emocí, i na mě to docela zapůsobilo.

No a pak jsme se vydali na prohlídku okolí na sloním hřbetu. Popojeli jsme kousek po silnici, zaplatili příšerných 8 000 Rupií za asi půlhoďky a z malé zídky nasedli na hřbet slonice. Léňa dopředu a já za ní. Překvapilo mě, že to chmýří, co mají na hlavě, je ve skutečnosti tvrdé jako rejžák. Mezitím s náma slon napochodoval do půli říčky co tekla kolem. Průvodci jsme svěřili fotoaparáty a trička, načež se slonice sklonila, nasála řeku do chobotu a pak nás oba pěkně zlila. A ještě dvakrát. Bylo to jako když na vás někdo znenadání vychrstne celý kýbl vody.

Pak trocha courání okolo a nezbytného krmení z hřbetu citrusovníky. Z hlediska turistického je to neopakovatelný zážitek, i když je to „provozák“ jak říkají koňáci a má svojí trasu i roli dokonale nacvičenou. A my jsme zase byli vybaveni od Namala vším co jim chutná.

Zážitek trochu zkalilo nedorozumění s vůdci slona. Nepochopili jsme že po nás chtějí peníze a když nám to došlo, a nabídli jsme jim stovku, byly uraženi a s kyselým ksichtem ji odmítli. Později nám Namal vysvětlil, že očekávali tak pět stovek pro každého za servis který nám poskytovateli. Argumentovali jsme že by to mělo být v ceně, ale ono není. Peníze ze vstupného připadnou majiteli a provozovateli, průvodci prý nedostávají nic, pracují za byt a stravu. Což mi ale nepřijde fér vůči mě, dojné krávě, která neví kam má rupie dřív strkat. I když je to pro nás stále levné, zas tak levné to není, pokud by člověk měl uspokojit všechny natahující se ruce.

Odpoledne zas prší a tak se procházíme Kandy v dešti. Prohlídneme si areál Chrámu Buddhova zubu, ale dovnitř se nám nechce. Den završíme večeří v KFC. Dal jsem si Vegan burger a Léňa Zinger. No obojí bylo takové místní, obzvlášť majonéza byla nezvyklé chuti. Snad to bude bez následků. Mezitím přestalo a zase začlo pršet, takže opět v jedenáct uléháme za zvuků bouřky.