Z postele jsme se vyhrabali až v devět. Alespoň jsme byli dobře vyspaní a nakonec to ani nevadilo, Namal měl zpoždění. Dnes bude relaxační den, a to doslova. Máme na programu ajurvedskou masáž.
Cestou stavíme na válečném hřbitově. Na Srí Lance, tehdy vlastně ještě na Ceylonu se sice nikdy nebojovalo, ale jakožto důležitý přístav byla několikrát bombardována. Z jednoho takového náletu je i tento hřbitov. Podle Lonely Planet se o něj stará milý chlapík, který sice nevybírá vstupné, ale tak stovka do ruky je poděkováním za výkad, který rád poskytne. Tentokrát Lonely Planet nekecal, chlapík byl moc fajn a prošel s námi skoro všechny náhrobky. Je jich tu snad dvě stě padesát a skoro tolik národností. Angličané i Skoti, Italové i Američané, ale i Nigeriec. Všichni mají klasické náhrobní desky, jen Francouzi mají kříž. Jako všude na světě. Zajímavé jsou ty dva náhrobky s vykousnutími v rozích – ty označují, že zde byl pohřben vězeň. Chlapíkovi podávám stovku a jsme oba spokojeni.
Téma druhé světové a válek obecně zaujalo Namala natolik, že se s náma zapovídal. Probírali jsme jak je možné že se ve výzbroji Tamilských Tygrů našel československý Semtex a Škorpiony. Vysvětlovali jsme to vztahy předešlého režimu s levicovými guerilami a tak. Z něj pak vypadlo, že jeho táta byl profesionální voják, příslušník srílandských zelených baretů, který padl právě v boji s Tygry. Po jeho smrti se jim dařilo špatně, než se o jejich osudu doslechl prezident, která byl otcův dávný kamarád a zasáhl. Namal mohl dostudovat školu a matka má vlastní dům a malou rentu. Znělo to skoro až moc dobře.
Do domu, kde prováděli masáže jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním. Ale to nějak nevadilo, vypadali že mají napilno a nenudí se. Léňa měla jasno, dala si skoro komplet balík – masáž hlavy,celého těla, bylinkovou pleťovou masku a nakonec parní lázeň, to celé za 4 000 Rupií. Nechal jsem se překecat a krom těch bylinek na ksicht jsem to vzal taky, za 3 tisíce.
Kůra probíhala ve společné místnosti, striktně se tu dodržují pravidla masér pro muže, masérka pro ženy. Samotná masážní místnost patřila k tomu lepšímu co nás mohlo potkat, teplá a čistá, příjemné prostředí. Vzhledem k tomu že nejsem příznivcem masáží a nejsem na ně zvyklý tak jsem byl trochu nervní, ale velmi rychle to ze mě opadlo. Dostal jsem se do stavu naprostého uvolnění, ani masáž chodidel, ani prokřupávání prstů na nohou mě z blaženosti nevytrhly. Po zmasírování snad každého svalu na těle zapálil chlapík plynový hořák pod parní lázní. Je to taková velká truhla co má na boku díru na hlavu a ramena. Pod odklápěcím víkem je dřevěný rošt, na který si lehnete. Pod ním je plato s vodou, ohřívané právě tím hořákem. Ještě utemoval mezeru kolem ramen, aby se teplo drželo uvnitř a pak deset minut napařovat. No a právě těch deset minut jsem sladce prospal.
Lenčina masáž byla delší, šla do „rakve“ až po mě. Já se stihl mezitím osprchovat a smýt ze sebe masážní olej. Umyl jsem si i hlavu, což bylo prý špatně, takže mi masér zas trochu oleje na hlavu vylil. No a pak jsme všichni společně koukali na Lenku, jak se vesele paří. Stáli jsme jí u hlavy jak tři sudičky, takže se ani nedivím že neusla.
Protože se nám to opravdu líbilo a jam masér tak masérka odvedli podle nás skvělou práci a necítili jsme se nepříjemně, dostali od nás dohromady asi sedm stovek jako dýško. Bylo zasloužené.
Cestou zpět jsme se zastavili ještě v Herbal Garden kde nám hrozně úlisný doctor from hermal medicine ukázal jak vypadají stromy a keře, které slouží k výrobě koření. Nebýt jeho výkladu, bylo by to docela zajímavé. Pak nastoupil jeho pomocník, něco nám napatlal na obličej, nabídl čaj a předvedl prohlídku produktů co nabízejí, emvej hadr. Na ávěr se jakoby mimochodem zmínil, že si to můžem i koupit, ale že nás nenutí, protože on je jen student medicíny a nemá z toho žádné provize. Naštěstí jsme se nechali ukecat jen na protichrápací olejíček – cca 400Rupií a to po 50% slevě. Na trhu stojí desetkrát méně a navíc nám pomalu ale jistě vytékal celou cestu, takže domu jsme dovezli tak polovinu. Ale mohli jsme dopadnout i hůř, přecijen strategii mají vymyšlenou. A nemusí ji ani moc měnit, viz zápis na Srilancan.info.
Když nás Namal vysadil zpět v centru, zašli jsme do turistické kanceláře kulturního trojúhelníku poptat se na vstupné. Jena se jako jedna z mála oproti průvodci nelišila, stále je to 50 dolarů na osobu. No co se dá dělat, platí to asi do desíti „atrakci“ a muzeí, přičemž samostatný vstup vyjde na 20 dolarů na osobu. Tedy pro cizince. Místní to mají za stejnou částku v rupiích nebo zdarma.
Dnes máme dohodnutou večeři u Namala doma. Nakonec je to něco mezi pozdním obědem a brzkou večeří. Kolem třetí přijíždí s Veronikou a Standou, českým párem z Nymburka. Nás naloží do třetí do tuktuku a vyrážíme kolem jezera. Za chvíli uhýbáme do kopce a jedeme docela dlouho pryč z centra. Charakter ulice ze docela proměnil. Doprava ustala a jsme tu široko daleko jediný sejři. Proto když náš hostitel ještě donakupuje nějaké drobnosti na hostinu, zůstáváme sedět v tuktuku jako pěny.
Z asfaltky jsme uhli do strmé vybetonované a pak už jen hlinité cestě. Dřívěvší vtip, že má rodinu v džungli se ukázal být nikoliv vtipem, ale faktem. K samotnému domku pak vedla stezka jen pro pěší. Na zápraží nás vítala sestra Mali a neteř Vishnu. První bylo kolem pětatřiceti, druhá byla tak osmiletá.
Před tím než Mali naservírovala jídlo na stůl, předvedl Namal pár kouzel s kartama, docela to uměl. I když základ spočíval v tom že malá každou kartu začarovala a ony se pak přesouvaly samy.
Menu bylo obrovské. Základem byla mísa plná rýže a kolem pochoutky z lilku, sójového masa, zeleniny a ovoce. Dokonce nám naservírovali i jogurt, na ten už ale nedošlo. Dojem kazilo jen to, že jsme byli jediný dva, kteří jedli. Po urgencích si přisedl Namal s Vishnu, její mámu jsme ale po čas jídla neviděli.
Potom následovala módní přehlídka, převlečení Lenky do sárí. Docela jí to slušelo, chvíli jsem uvažoval zda jí jedno nekoupit, pro tu srandu. Po nezbytném focení začal být najednou Namal jako na trní, že musí ještě něco řešit s autem a v zásadě nám naznačil, zda bychom mohli odejít. Loučení bylo krátké, ale podle šablony. Potřesení rukama, dítě se vám vrhá kolem krku jako bychom byli část rodiny. Ale ta vřelost tam nebyla a ani se nemohla za ty dvě hodiny vytvořit.
Večer jsme s Nymburčanama mohutně vnitřně desinfikovali až jsem z toho viděl dvojmo.