V osm nás budí strašlivá kocovina. K snídani máme naštěstí pořádnou snídani, volské voko a toasty s džemem. K tomu banán a džus z papay. Bílek ve voku byl polosyrový a džus smrděl stejně špatně jako chutnal.
V devět pro nás naposledy přijel Namal. Píšeme mu nějaké zápisy do knihy, v češtině i angličtině, přidávám i mobil, tak jsme zvědav kdo se ozve. V deset jsme na autobusáku, kde nás posadí do rychlostního busu. To je ten, co nestaví (skoro) nikde jen v cílové destinaci. Jede tady naplno klimoška, takže v těch šestnácti stupních je nám docela kosa a radši volíme normální semi-express bus. Navíc je o polovinu levnější. Sedáme si na španělské bidýlko. Tak označujeme první řadu sedadel, člověk tu sedí vytrčenej vepředu. Jméno to dostalo po naší první jízdě busem, kdy právě tady seděl španělský pár. V jednu chvíli to slečna nějak nedávala a musela si stoupnout. Od té chvíle měla 100%ní pozornost celého busu. my sedíme na té levé části, před Léňou je ještě batoh, takže jí za hodinku dřevění noha. Ale vydrží statečně ještě dvě další. Když celkem po pěti hodinách vjíždíme do starobylého města Anuradaphura, jsem celej dřevěnej i já. Bus těch 100 kilometrů jede neskutečně dlouho, zajíždí do každé prdelky, tři hodiny jsme neviděli asfalt na silnici. Staví doslova každému, lidi jedou nalehko i s padesátikilovým pytlem rýže. Před městem rekonstruují dálnici za plného provozu, je to docela zážitek. Ale nikdo moc nezmatkuje, nenadává provoz je vcelku plynulý.
Na příjezdu do města se ptáme průvodčího, kde je staré autobusové nádraží. Prý nám dá znamení a tak když zastavíme ve městě a všichni vystupují, hledáme známý kukuč. jeden takový nám poradil, že už jsme na místě. Po vystoupení zjišťuju že to nebyl náš konduktér ale prachsprostý vychytralý tuktukář, co nás hned chce dopravit do hotelu Milano. To je asi jediný hotel co tu znají. Odmítáme a vydáváme se pěšky směr město.
Tím začíná naše anabáze. Napřed trochu bloudíme a jsme zcela mimo „hostelovou ctvrt“. Když jí konečně nacházíme, chceme si prohlédnout víc než jeden (a navíc dost špatný) pokoj. Problém je že nejsem ani s jedním spokojen. Ten, co se líbil Léňě je ale za tři tisíce na noc, což mi vzhledem k marnotratnému turistickému životu přijde dost. Vedle mají jeden za dvanáct stovek, je docela fajn, ale trvám na tom že chci vidět ještě další. Co vás budu napínat, prošli jsme toho až moc, já nakonec dostal „doporučení“ ať si dělám/hledám co chci. Situace byla kritická, únava z cestování a chození s báglem na zádech byla znát. Takže se vracíme do toho za dvanáct set, ale ejhle je plný. Nakonec berem v tom samém penzionu o chlup horší pokoj za 1 400 Rs/noc. Je malý a zatuchlý, to jsou tu ale všechny. Místní mají pocit že by se něco stalo, kdyby je nechali větrat.
Kolem páté razíme na večeři a obhlídku centra. Na recepci potkáváme Veroniku a Štěpána, další Čechy (ona se vrací z měsíčního pobytu v Tibetu on za ní přijel n měsíc na Srí Lanku, masakr) jak vrací kola, prohlídka sacred city je díky tomu, že leží v placce nejlepší ze sedla kola. Zamlouváme si je u majitele pensionu na zítřek celý den za 250 Rs za kolo a den. tdy za bicyk, ne za jednotlive kolo.
Hledání večeře se pěkně protáhne, když Léňa odmítne jít do prvního, z mého pohledu zcela v pohodě podniku a trvá na jiném. Po třech kilometrech berem hladoví první žrádelnu co vidíme, mouchy nemouchy. Domů se vracíme za hluboké tmy a jdeme spát. Což se moc nedá, je strašný dusno a větrák děla pekelný lomoz. Ráno budem pěkně přejetý.