Při raní sprše si vzpomenu na cetsu do Albánie, konkrétně na probíjející vodní baterii. Místní provedení průtokového ohřívače je taky podobného ražení. Zatím neprobíjí, ale to je podle mě otázkou času, když dráty vedou přímo do hlavice sprchy. I když mám na nohou gumové žabky, asi by mi to moc nepomohlo. Ale zatím dopadlo vše dobře a koupel ne osvěžující
Na doporučení vstáváme poměrně brzy, půjčujeme si kola za slíbených 250 Rupií za jedno a vyrážíme. Je to docela sranda, obě jsou to dámská kola co mají slávu za sebou. Jsou na menší postavu než mám já, takže je to taková jízda jako vosa na bomboně.
Za necelou půlhodinku vjíždíme do oblasti sacred city . Doprava je zde výrazně utlumena, zátarasy jsou na všech přístupových tazích. Později odpoledne se dáváme do řeči s chlapíkem, co říká že teď už je to parádní, ale před pár lety tu byly zátarasy po sto metrech včetně palpostů a po zuby ozbrojených vojáků. Místo nic už teď jen neozbrojení policisté dohlíží na klid a dopravu.
Jedeme napřed do Archeologického muzea, bílé budovy v zajímavém koloniálním stylu. Vevnitř nejsou na tak časné turisty ještě připraveni, tak chvíli čekáme než zametou a rozsvítí světla v expozicích. Čekání využijeme na nákup lístků do cultural triangle . Je to 50 USD na osobu, takže alespoň nemusím rozměňovat a podávám pokladní stodolarovku. Trochu nerad a o trochu víc naštvanej. Je to dost.
Mezitím už je muzeum ready, tak si prohlídneme tři místnosti s keramikou, ozdobnými šperky a vykopávkami. Muzeum záhy opouštíme směrem dagoba Jetavana. Tyhle Dagoby (dágoby) resp. stůpy jsou budhistické sakrální stavby (viz. Wikipedia ), s tvarem zvonce. Nám ale většinou připomínaly obrovskou hroudu, i proto že 99,9% z nich nejsou duté, byť uvnitř je uchována Buddhova relikvie. Jakákoliv.
Jetavana je obrovská. I dnes kdy už není tak vysoká jako ve starověku, kdy byla s výškou 120 metrů po pyramidách třetí nejvyšší stavba světa, přesto je jejích 73 metrů stále impozantních. Co vám ale doslova vyrazí dech, je její mohutnost. I dnes je udávána jako největší cihlová stavba na světě, čemuž se dá bez problémů věřit. Je to náboženská stavba, takže zde platí pravidla jako v činném chrámu – žádná holá ramena nebo kraťasy, bez pokrývky hlavy a bez bot. Trvá doslova věčnost, než jí obejdete kolem dokola. Slunce ještě nepálí tolik aby byla cihlová podlaha kolem stůpy rozpálená.
To u druhé vyhlášené stůpy, Runaweli , která je součástí stejnojmenného kláštera už polední slunce pěkně pálilo a tak procházka kolem dagoby byla ve zrychleném tempu. Tím že je to součást fungujícího chrámu, je tu docela plno, většina lidí zapálí kalíšek s ohněm, nebo alespoň vonnou tyčku. Úplná čichová kakofonie.
Nejen my trpíme v horku. Dlažba kolem stůpy je doslova posetá malými lesklými broučky. Mnozí už to mají za sebou, někteří přežívají ve spárách dlaždic, jiní se snaží kamsi uprchnout. Bohužel mi není dovoleno se s nimi moc zabývat.
Nasedáme na kola a chystáme se popojet dál. U stánku kupujeme balenou vodu, kde se nenecháme natáhnout. Cena za balení je totiž vytištěna na obalu, takže prodavači dáváme přesnou částku. Chvíli trucuje, ale když chceme z koupě odstoupit, vezme co má. Kéž by měli stejné ceny nejen na vodu ale i na všechno ostatní.
Vracíme se k prvnímu zátarasu, kde zamykáme kola a jdeme pěšky k Sri Bodhi . Což je smokvoň posvátná alias ficus religosa. Fikus tu roste v mnoha podobách všude kolem (obzvlášť zajímavé jsou ty co spouštějí větve až na zem, ty pak zakoření a vznikne takový malý ses z jednoho stromu) ale tenhle je výjimečný. Podle pověsti je starý stejně jako Buddhovo učení na Srí Lance, tedy přes dva tisíce let. A zrovna z tohoto pak vznikly všechny ostatní uctívané smokvoně na ostrově. Většina těchto stromů je oplocena zdobným plotem. Kolem této postavili dokonce modlitebnu. Po dvou schodištích umístěných proti sobě vystoupáte na terasu kolem kmene, na stranách kde nejsou schodiště jsou pak samotné modtlitební výklenky. V době naší návštěvy, tedy v neděli tu bylo docela plno a většina přinášela květinové nebo i jiné obětiny.
Je po poledni a dostáváme hlad. Vracíme se pro kola, která nám hlídal milý policista u zátarasu (nemusel by je hlídat kdyby nás pustil dál) a vracíme se přes most na hlavní ulici do centra. V řetězci Food Family si dáváme obídek a objevujeme místní limonádu Orange Crush což je vynikající pomerančová limča, stojí polovinu toho co Fanta a navíc ji mají ve skle a skvěle chlazenou. Mají ještě jinou, jakoby lentilkovou příchuť, ale pomeranč vede.
Po obídku zas nasedáme na kola a vydáváme se k jednomu z jezer ve městě – Thissa Wewa. Technicky je to přehrada sloužící jako zásobárna vody pro složitý zavlažovací systém, který dnes dosahuje zlomku svého původního rozsahu. Ještě před nějakými čtyřmi tisíci let zde ale fungovaly tisíce kilometrů dokonce víceúrovňových závlahových systémů. Na cestě se stavíme v místní náboženské škole, je to veliký internátní komplex, v jeho středu je obří socha Buddhy, v jehož podstavci je skrytá chodba s výjevy ze světcova života. Přijíždíme ale do polední pauzy a tak je zavřeno. Naštěstí se nás ujímá postarší pán, nejsme schopni rozlišit zda jde o ředitele nebo školníka, každopádně nás provede celým areálem, ukáže nám i učebny, jídelnu a ubytovací prostory pro poutníky a studenty ze všech koutů Srí Lanky ale i zbytku světa. Všichni se na nás vesele zubí, tak se chechtáme taky, je to nakažlivý a navíc to otevírá mnohé příslovečné dveře.
Ani jsme si nevšimli, že polední pauza je fuč a tak nás vede do „jeskyně“, tedy do paty sochy. Platíme symbolické vstupné (…na klášter) a postupujeme podél jednotlivých kójí. každá zobrazuje jednu etapu ze života Buddhy, a to hezky plasticky, pomocí soch a výjevů. Jsou docela explicitní, třeba ten kde meditujícího Buddhu svádějí hříšné polonahé krasavice si umělci vyhráli s detaily jejich těl. No je vidět že nemají křesťanskou autocenzuru. Jedním z vrcholů je pak vitrína s výjevem dosažení Nirvány, čehož dosáhl urputnou meditací a hladověním, socha div že ne umrlce je ještě utopena v ponurém pološeru pro zvýšení atmosféry.
Děkujeme za prohlídku (přispíváme na klášter) a frčíme k přehradě. Vynecháme vstup do chrámu Isurmunia protože místní to mají zadarmo, sejři za patnáct set. Jde o menší skalní chrámek, kde jediným bonusem je možnost na ten desetimetrový balvan vystoupit po schodech. Je obklopen čtvercovou zahradou s asi metrovou kamennou zdí, podél níž vede cesta na hráz přehrady, takže máme možnost si to pěkně prohlédnout i z výšky. Pohled z výšky zřejmě hrál roli i při stavbě čtyřpodlažního domu, kde obyvatelné je pouze čtvrté, podkrovní patro, zbytek je jen železobetonový skelet. Až na jednu místnost v prvním patře, asi pro tchyni.
Vracíme se na hotel, necháváme si dát prát prádlo k majitelům a jdeme pěšky do města, na nákupy. Zas projdem celou hlavní třídu, kde vlezem do jedné z malinkatých bočních uliček. Je tu klasická hrabárna oděvů. sandálu, cetek všeho druhu. Pomalu začíná stánků přibývat, dav vyloženě houstne s každým centimetrem, plachty kryjící zboží tvoří souvislý strop, místy tak nízko že i místňáci se ohýbají. Octli jsme se na food marketu , dokonale skrytý před klimatizovaným prostředím pro turisty. Hejna much tu v dusnu vesele poletují, na zemi na rozprostřených novinách lopatou přehazují sušené ryby, cibuli, brambory. Kokosový olej se čerpá rovnou z barelů ručním čerpadlem co jsem s ním u nás viděl přečerpávat naftu. Jsme jediní bílý v širokém okruhu. Nechce se mi vytahovat foťák, trochu se bojím, asi zbytečně, ale mám pocit že v tom mraveništi můžu taky (slovy klasika) lehce “ zmizet a bejt zmizelej.“ . Je to škoda, protože to byl naprosto dokonalej zážitek.
Před večeří jsme ještě v rychlosti mrkli na internet v pokoji syna pana domácího (musel jsme povypínat ICQ a Skype, chěl si s náma někdo povídat). Měli jsme jednu večeři napůl, vyzvedli si vyprané a vyžehlené prádlo (680 RS) které vonělo jak jinak než kokosem a po nezbytném krátkém zevlingu na zápraží se odkulili do hajan v hříšných deset hodin.