Tři feraty v jednom zátahu s třítisícovkou na vrcholu? Převýšení skoro dva kilometry? Dole v tričku, nahoře s mačkama a cepínem? No takové nabídce prostě nešlo odolat. Superferata Dachstein.
Vyrážíme dopoledne směr ČB, Linz, a dál na Dachstein. První zastávka je ale Kaplici, v restauraci U Sedláčků. Po obídku ještě výstup na komín místní teplárny, za povzbuzování účastníku rakouského zájezdu, kteří nás pozorovali z protější benzínky.
Cestou se stavujeme v Gmundenu. Měla by tu být krátká feratka nad jezerem. Asi po hodině cesty do kopce jsme sice nabrali slušné převýšení, ale po feratě ani vidu ani slechu. Je pozdě odpoledne a tak se vracíme dolů k jezeru. Hladina je klidná, čluny se soumrakem přestali jezdit. Voda je sice ledová, ale cestou nahoru jsem se dost zapotil a nechce se mi smrdět už teď. S Italianem jsme tedy hezky na Adama vlítli do vody.No, žádná lázeň to tedy nebyla, ale pomohlo to.
Za tmy pokračujem směr Ramsau am Dachstein. Občas trochu kufrujeme, je to dál než bych čekal. Kolem desáté míjíme opuštěnou mýtnou bránu s šplháme po Dachstein Straße.Zdoláváme desítky serpentýn a půl kilometru převýšení až k parkovišti u lanovky. Je tu prázdno, ale i tak pro jistotu sjíždíme o kousek níž, kde na odbočce na louku bivakujeme.
Budíček je v krutých pět (no já vím, je to pozdě), po rychlé snídani popojíždíme k lanovce, nahazujeme bágly a razíme s čelovkama směr Sudwandhutte. K té dorážíme asi po půlhodince, to už slunce olizuje vrcholky masivu nad námi. Sbíháme tedy dolů k nástupu na feratu Anna ve výšce 1800 m.n.m. Vojtí si bere lezečky, chce ji brát sportovně, tedy bez makání na lano, což mu chválím, ale vzhledem k délce a náročnosti cesty mi to přijde trochu risk. Drží se statečně, je ale hrozně pomalý a ve třech čtvrtinách rezignuje a bere za lano. Je to dobře, na horu to bude ještě kus cesty.
Slunce sice hřeje, ale rychle mizí za hranou skály a navíc začíná foukat. Po Anna začíná Johan, to už je lezení v kolmé stěně. Bohužel je do skály natlučeno tolik železa, až to kazí dojem ze skály a připomíná lezení po žebříku. Nedívám se na hodiny, začínáme zpomalovat a to nejsme ani v polovině.
Ve dvě odpoledne sedíme v Seethalerhutte,2749 metrů nad mořem. Obsluhuje tu opálený Vietnamec, dávám si polívku a malé pivko.Čas není úplně dobrý, ale ještě to na vrchol stíháme. Nejdeme přes ledovec, tedy přes to, co z něj zbylo.Je v něm veliká trhlina, nedá se to přejít. Takže postaru feratou Schulter. je to sice obtížnost A/B, ale část už je pod sněhem, takže se čas od času vážeme i cestou nahoru. Na vrcholu jsme kolem třetí, už je zataženo a vypadá to na mlhu. Rychle sešplháváme stejnou cestou dolu. Před koncem feraty už víme, že je to v pytli. Mlha už je všude kolem nás, než dojdeme na úroveň stanice lanovky, není vidět na deset metrů. Navíc padá tma a mě se vybila čelovka (zapla se v batohu). Chvíli bloumáme po okolí se snaze najít sestupovou cestu. Ale jsem posera (nebo realista, záleží na věku hodnotitele) a stejně jako Italiano hlasuju pro přespání v místě. Máme kliku, obsluha lanovky nás nechává přespat ve vyklizené lyžárně.
Noc stála za prd, k večeři byl kus parenice co jsem našel v batohu. Ke snídani dva hroznové cukry. Místo postele lavice z prkýnek, spalo se na nich dost blbě, ale lepší než na podlaze. To zvolil Vojtí s Katkou. Nakonec jsme byli ale rozlámaní všichni.
Před východem slunce se pakujeme pryč. Máme celý den před sebou a tak volíme kratší cestu na nějaký kopec vedle. Italianovi se do toho moc nechtělo, potkáme se později na chatě. Slunce sice svítí, ale dost fičí a je evidentně pod nulou. Na lanech je námraza, občas se přes ní nedají protáhnout karabiny. Na lanovém mostě je to docela zábava, hezky se pohupuje.
Při sestupu postupně odkládám vrstvy, ale stejně jsem nedohřátej. Takže se při zaslouženém povástupovém, vlastně posestupovém pivku s panákem válím na sluníčku snad hodinu.