…a takové to tehdy bylo
Někdy v únoru jsem podlehl nápadu, že bych mohl začít zase běhat. Takže jsem se přihlásil na #behejlesy Karlštejn. Naštěstí jsem zvolil kratší variantu 12km. Říkám naštěstí, protože se v ten samý den běžel i Krakoduh. A navíc jen týden před tím jsem dobral antibiotika. Ale touha proběhnout se Amerikou byla silná. Ne že bych se tam (legálně) nedostal i jinak, ale šlo o to proběhnutí. Čekal jsem nějaký speciální zážitek. A taky jsem ho dostal.
Tomáškova propast, Tomáškova jeskyně, Tomáškárna – názvosloví se různí, každopádně modří už vědí. Tím že je tahle jeskyně „volně“ přístupná se do ní podívalo a podívá spousta lidí. To „volně“ je v uvozovkách proto, že vstup do ní střeží odklápěcí železná vrátka která nejsou zamčená, ale bez vybavení se dál, rozuměj hloub nedostanete. A dostanete, tak nahoru už to jen tak nepůjde. Celkem šestatřicet metrů na dva stupně rozdělený komín je mokrý a slizký a tak bez jumaru se výstup jeví jako problematický až nemožný. I když s mojí kondicí to bylo i tak utrpení.
Každopádně jako cvičná jeskyně je parádní a díky krátkému pobytu se ani netopýři netvářili nějak probuzeně.
Zaparkovali jsme v naprosto nesmyslně vzdálené vesnici Broumy s bohatou nabídkou kulturních akcí na nástěnce. Po dvou hodinách se doplazíme k Podmokelskému mlýnu. Od něj je to kousek ke Skryjskému jezírku.
Někdo používá množné číslo ( Skryjská jezírka ), ale velké a významné je opravdu jen to jedno. Je schované v (zaplaťpánbuh) hůře přístupné skalní rokli. Možná to bylo tím že všichni čekali přívalové deště, možná tím že bylo kolem půl devátý večer, každopádně okolo nebyla ani noha. Nejprve do vody zahučela Aida a protože byla voda jako kafe, vzal jsem foťák a doplaval až k vodopádu. Je tu pěkná hloubka, ale stejně nechápu jak mohl někdo skákat seshora ze skal.