Žigulíkem do Albánie, letadlem zpět.

Ještě v průběhu zdařeného výletu na Ukrajinu padl nápad využít nesmrtelné žígo a procestovat i podobně „nebezpečné“ země. Ale nebyli jsme se schopni dohodnout v roce 006 kdy přesně vyrazíme, a tak jsme se rozhoupali až v roce 007. Cílem byl Balkán, konkrétně Albánie. Drželi jsme se však zásady „uvidíme kam dojedeme“, která se později ukázala jako velmi platná. Podařilo se nám totiž nabourat, a tak jsme neplánovaně dokončili cestu do Albánie letecky z Athén. Až na drobná zranění jsme všichni vyvázli bez větší újmy, jedinným nebožtíkem se tak stalo ono nebohé žígo, které zůstalo v Albánii, bohužel včetně SPZetek, což se ukázalo jako další zajímavá storka. A jak cesta probíhala? Podívejte se na mapku:

Díl první. Praha – Sarajevo

Úplná propagační fotografie Mototechny Praha

Myšlenka odjezdu byla stejná jako u Ukrajiny, tedy vyrazit se po práci. Potíž byla s Migulelem, který sice skončil ve werku ve tři, ale v Reichu, tedy v Německu, což obnáší šest hodin jízdy do Prahy. Takže nakonec jsme vyrazili něco kolem deáté večer, na poslední chvíli volíme trasu přes Buďějky, Linz a Gratz. Druhou trasu, tedy trasu přes Brno, Vídeň a Maďarsko jsme si nechali na návrat.

První řídící směnu jsem si vzal já, Béna je lepší řidič v hluboké noci, kolem druhé až páté ráno prostě nevydržím.