Hasíme si to z města po stejný cestě, co jsme přijeli. Jako obvykle máme zpoždění a tak to docela šviháme. Miguel chvíli protestuje, ale po všeobecné shodě a konzultaci s tachometrem uznává, že včera večer to kalil ještě rychleji. Slunce svítí, o vysoké hory se rozbíjejí bílá oblaka, prostě idylka. Jako blesk mineme hráz rybníka, říkám si že si jí prohlédnu z druhé strany, ale to ještě netuším, že za chvíli tu pojedu potřetí a to dokonce s majákem. To samé je s mostem v rekonstrukci, kde dopravu řídí dva kluci s PMRkama, vypadaj jak ty z Tesca. Ty PMRka, ne ty kluci. Chvíli to trvá, kolona sem a kolona tam.
Díl čtvrtý. Bouračka
