Publikováno

Plitvická jezera

A tady chteli pověsit budoucího komisaře Schimanského

Stokrát viděné, tisíckrát představované Stříbrné jezero. Vor s Cornelem pomalu se blížící k jeskyni se strážcem pokladu. Každé Husákovo dítko tohle toužilo prožít doopravdy.

Na vor se sice nedostanete, v celé oblasti je přísný zákaz vstupu do vody, ale do jeskyně si vlézt můžete. Než se k ní ale dostanete, sežere vám to skoro celý den. Docela chápu, proč se na oblast Plitvických jezer vyplatí koupit dvoudenní vstupenku. Vždycky jsem si myslel že jezera jsou dvě, nebo tři, ale je jich mnohem víc. Toulal bych se tam až do setmění, ale vzali jsme to při cestě nazpět do Prahy a tak nás čekalo ješte mnoho kilometrů. Aspoň jsme mohli probrat tuhle scénu s …

Publikováno

Seakajaking

Byla to sice jen jedna přeplavba, a mezi ostrovy, ale i tak to bylo osm kilometrů na moři. Seakajak nam pujčili naši domácí, byl v ceně ubytovaní, což bylo příjemným překvapením.

Trochu nám do něj teklo, ale na funkci to nemělo vliv 🙂 Pro mě osobně bylo trochu zklamáním že mezi ostrovy nebyly skoro žádné vlny, takže šlo jen o to dopádlovat ty čtyři kilometry jedním a čtyři kilometry druhým směrem.

Na cestě zpět nás povzbuzovala česká posádka jachty s pirátskou vlajkou, dámská část dokonce zorganozovala na přídi cosi na způsob skandováná roztleskávaček.

Publikováno

Severní Velebit

Skulptura V Severním Velebitu

Druhým parkem navštíveným během dovolené v Chorvatsku jsou Severní Velebity. Po vodnaté Krce je tohle naopak krajina úplně bez vody. Dokonce u vstupu jsou cedule dotazující se zda máte s sebou dostatek vody.

Našim cílem byla vesnice Krásno, jeden ze správních bodů parku. Se západočeským Krásnem tohle Krásno nemělo krom jména moc společného, a tak jsme po malé instrukráži v turistických informacích pokračovali vozy po asfaltce až k branám parku, kde kupujeme lístky. Opět je to finannční pecka, ale vem to čert.

Publikováno

Krka

Chorvatsko nejsou jen pláže na pobřeží, ale i krásné parky ve vnitrozemí. Abychom se jen neváleli u moře, naplánovali jsme jednodenní výlety do některých z nich. První volba padla park ležící v údolí stejnojmenné řeky – Krka.

Vyrážíme ze Sukošanu po pobřežní silnici číslo 8 s tím, že dálnici necháme na později. Alespoň tak máme šanci vidět nejenom nový most přes záliv, ale hlavně bizarní soch chorvatského vojevůdce, jehož jméno jsem už zapomněl, ale socha samotná je fascinující. Postava má nakročeno, obě paže má vztyčené a prsty do širokého véčka, jako symbolu vítěství.A u pasu se mu pohupuje obří vysílačka, umě vyhotovená včetně loga a nápisu Motorola. Jmenoval se nějak jako Boban, pokud to někdo víte, dejte vědět, ani Google ani Panoramio jméno nezachytily.

Publikováno

Cachtání v Sukošanu

Pes vodní vlk mořský

Přes obavy s ubytováním „na blint“ jsme nakonec našli ubytování hladce. Ale popořadě. Klasický předdovolenkový maraton byl tentokrát opravdu maso, po sedmnácti hodinách v práci jsem se prostě jen svalil na gauč a na dvě hodiny natvrdo usnul. I díky tomu jsme měli mírné zpoždení. Petra Š. jsme nabírali v půl jedenáctý, u Plívouše jsme byli v celou. Nastalo velké skládání do auta, pět lidí, jeden pes a bagáž do Oktávky se sice vejde, ale pohodlí to není. Navíc když mají ti dva z pěti víc jak tři metry. Ale povedlo se, a mohli jsme vyrazit. Ale jen do první světelné křižovatcky, kde nastalo přepočítávání – první, druhá, třetí, čtvrtý a já, řidič. Dobrý, kdo má u sebe Aidu?

Publikováno

Žigulíkem do Albánie, letadlem zpět.

Ještě v průběhu zdařeného výletu na Ukrajinu padl nápad využít nesmrtelné žígo a procestovat i podobně „nebezpečné“ země. Ale nebyli jsme se schopni dohodnout v roce 006 kdy přesně vyrazíme, a tak jsme se rozhoupali až v roce 007. Cílem byl Balkán, konkrétně Albánie. Drželi jsme se však zásady „uvidíme kam dojedeme“, která se později ukázala jako velmi platná. Podařilo se nám totiž nabourat, a tak jsme neplánovaně dokončili cestu do Albánie letecky z Athén. Až na drobná zranění jsme všichni vyvázli bez větší újmy, jedinným nebožtíkem se tak stalo ono nebohé žígo, které zůstalo v Albánii, bohužel včetně SPZetek, což se ukázalo jako další zajímavá storka. A jak cesta probíhala? Podívejte se na mapku:

Publikováno

Poreč

Najdi dva potápěče v popředí :) Nápověda - oranžový konec šnorchlu

Jen jeden den dovolené a pět dní volna, to je lákadlo, kterému podlehlo mnoho Čechů. Stejně tak i my, ale kam vyrazit? Navíc prvním volnem po svatbě .

No vzhledem k tomu že jsme oba potřebovali moře jako sůl, do letadla psa neberou a při dělení nákladů za naftu je to levnější než na Mácháči, vyrazili jsme na Chorvatska, na Istrii, konkrétně do Poreče.

A jižani nezklamali, ty čtyři plný dny u moře byly tak akorát, na víc už by to byla nuda. Takhle jsme se dosyta vycachtali, vyplavali a přežrali mořských potvor. A to všechno s Máňou. Včetně závěrečného extempore s naftou…

Publikováno

Díl první. Praha – Sarajevo

Úplná propagační fotografie Mototechny Praha

Myšlenka odjezdu byla stejná jako u Ukrajiny, tedy vyrazit se po práci. Potíž byla s Migulelem, který sice skončil ve werku ve tři, ale v Reichu, tedy v Německu, což obnáší šest hodin jízdy do Prahy. Takže nakonec jsme vyrazili něco kolem deáté večer, na poslední chvíli volíme trasu přes Buďějky, Linz a Gratz. Druhou trasu, tedy trasu přes Brno, Vídeň a Maďarsko jsme si nechali na návrat.

První řídící směnu jsem si vzal já, Béna je lepší řidič v hluboké noci, kolem druhé až páté ráno prostě nevydržím.