Hasíme si to z města po stejný cestě, co jsme přijeli. Jako obvykle máme zpoždění a tak to docela šviháme. Miguel chvíli protestuje, ale po všeobecné shodě a konzultaci s tachometrem uznává, že včera večer to kalil ještě rychleji. Slunce svítí, o vysoké hory se rozbíjejí bílá oblaka, prostě idylka. Jako blesk mineme hráz rybníka, říkám si že si jí prohlédnu z druhé strany, ale to ještě netuším, že za chvíli tu pojedu potřetí a to dokonce s majákem. To samé je s mostem v rekonstrukci, kde dopravu řídí dva kluci s PMRkama, vypadaj jak ty z Tesca. Ty PMRka, ne ty kluci. Chvíli to trvá, kolona sem a kolona tam.
Díl třetí. Gjirocaster
Na začátek musím říct, že nepoužívám správné pojmenování, to najdete tady, ale pro mě je to pohodlnější na psaní. Každopádně podle všeho je to krásné město. Zvlášť centrum, staré město je kouzelný. Spousta malých křivolakých uliček. Strmě šplhajících do kopce, dost často ještě z kamenných dlažek. Domky jsou tu malé, s typickými střechami z kamení (odtud pramení přezdívka kamenné město ) A pavlače, nebo jak to nazvat. Prostě do ulice vytrčené části domů, většinou tam, kde je slavnostní pokoj, aby měl co nejvíce světla. Do jednoho takového jsme se podívali. A byl to hned rodný dům Envera Hodži, albánského diktátora.