…a takové to tehdy bylo
Ráno vyměnit autobaterii, vytáhnout z peřiny Aidu a hurá na komín. Co může člověku za slunečného sobotního dopoledne udělat větší radost, než takový legálek. A ještě ke všemu měl Béda 10 let ve svazu. Je až s podivem, že baterka vydržela v autě víc jak sedm let. Asi by to dala i dál, ale celodenní …
Skoro polovina roku za náma a zatím jeden výstup. Já jsem asi vážně prekiomrtvola. Ještě že se Jana s Kryštofem jali zorganizovat tento legální výstup na cihlové úbéčko pivovaru Ferdinand. Lucku jsme sice nepřesvedčil, ani František se nechtěl vzdát drandění na motorce, ale i tak to byla moc vydařená kace. Zdroj: koda.kominari.cz
Byla to rozhodně jedna z nejkomplikovanějších expedic co jsem kdy organizoval. Alespoň do počtu rozeslaných mailů, změn v plánu a kombinací řešení.
Chvíli to vypadalo na šumavské hvozdy, pak zas prekio-montanistický dýchánek, pak zas nereálný marathon po okolí kleťského masivu. Nakonec se to ustálilo na kolečku kolem kopce, s malou odbočkou jak dolu do dolu, tak nahoru na komín cestou zpět do Prahy.
Vše hodně záleželo na množství sněhu. V pátek i v sobotu přes noc vydatně sněžilo, ale neděle byla ve znamení oblevy. Zatímco v pátek i v sobotu jsme ještě ťapali po pastvinách pod kopcem, v neděli už by to byla rallye bahno. I tak byl dole sníh těžší, strašně lepivý. První noc jsme s Luckou využili pohodlí auta, zatímco kluci losovali, kdo vyfásne Vojtího. Ten se ráno, ještě když všichni spali vytratil do štol Lazce a vrátil se „pomalován válečnými grafitovými barvami“. Nejsem si jist že to byl grafit co měl přes obličej, ale zapůsobilo to.
Teplo pro Vary sice dodává ta samá teplárna jako dřív, ale díky moderní technologii je velká komín odsouzen do role nosiče telekomunikačních zařízení. Jeho roli převzali dvě menší trubičky, tak dvacet metrů max.
Teplo v areálu teplárny moc nebylo. Ale rychlošplh po stodesetimetrovém žebříku rozehřeje každého. Na posledním ze čtyř ochozu se přes množství parabol a mikrovln nedá skoro pořádně chodit.
Tohle místo je natolik ikonické, že přesahuje své hranice. Dávno už po fazolích nehlásím Sojku, ale právě toto místo. Odér, který areál na zpracování a tvorbu vzácných umí vytvořit dokáže proniknout i do vzdálené Prahy.
Pokud jste kdy chtěli vidět ocelové město naživo, spatřit tisíce a jednu barvu noci, vypravte se sem. A pokud zrovna udeří mrazy, jako nám, máte o neopakovatelný zážitek postaráno.
Areál je nejen změtí trubek, vyfrkujících dmychadel a všelijakých technických divů. A na dohled toho všeho se také nachází malý, dokonale zastrčený lesík, úplně vyzývající k přenocování.
Teploměr v aute ukazuje neco kolem mínus deseti, když se brodíme čerstvým sněhem. Rozkládám plachtu, na ni kladu karimatku a vytahuju oba spacáky. Oba proto, že do jednoho balím Aidu, která hlídá.
Tak téhle nabídce nešlo odolat. Pojeď s náma na Slovensko. Přespíme na metr širokém ochozu třísetmetrového komína a pak budem běhat dva dny po Malé Fatře..
Odjezd začal standardní panikou. Vzpomněl jsem si na šílenou noc na Lysé hoře a tak jsem cestou na sraz ještě zakoupil bivakovací stan pro jednu osobu. Byl asi rok ve slevě, poslední kus, a navic armáda, pro kterou byl původně vyroben, si ho sice moc pochvaluje, ale tenhle kus nechce ani se slevou. Tak uvidíme.Nemám eura, nemám mapu, ale mám lopatu, co kdyby nasněžilo. I tak je můj batůžek nejmenší ze všech.
Kolem jedenácté dorážíme do Povážskej Bystrice Místní legenda, 300 metrů vysoký elegán se tyčí ve zbytcích továrního areálu. Cvičně zdoláváme menšího bratra v areálu, má jen sto metrů. Těsně po půlnoci balíme a začíná šplh vzhůru. Opět si blahořečím. Malý batoh zavěšený obráceně, tedy ne na zádech, ale na břiše výrazně usnadňuje lezbu vzhůru. Ale i tak jsou ty stovky metrů vzhůru vyčerpávající.
Po veleskvělé výpravě na Ašsko a po mírně hysterickém zpravodajství ze Šluknova padla volba na další výlet logicky do severního výběžku republiky. Čekali jsme rasové nepokoje, převrácené kontejnery a hořící auta. Začalo to slibně, pasažéři večerního vlaku z Rumburka do Šluknova vypadali divně, stejně jako první dvě tři hospody ve stejném městě. Zahulíno,a když jsme vešli dovnitř, všchny oči se otočily na nás, málem hudba přestala hrát. Až v pizzerii byla sice servírka s prapodivným účesem, ale zato neměla problém s Aidou a byla celkově normální.
Po vydatné večeři a pár pivech jsme se vydali po modré směr kóta 411, kde jsme po mírném hledání zbudovali noční ležení. Sázka na to, že v noci nebude pršet nevyšla, a tak jsme v půlce noci vytahovali pláštěnky a kousky igelitu. Naštěstí to byla jen přeháňka rozehnaná větrem co se nás pak držel skoro celý den.
Byl to nejhromadálnější z hromadálů legálů. Svaz českých komínářů, konkrétně plzeňská divize se dohodl s Plzeňskou teplárenskou. Dohoda to byla oboustranná, dostali jsme povolení k výstupu, jen když vezmeme šéfa představenstva s sebou nahoru. No proč ne. Ale protože jde o Romana Jurečka, dostal legál nový rozměr. Tím je Česká televize, která o výstupu přijela natočit reportáž.
Nejen v centru města, ale západním okraji kladenska se nachází několik zajímavých důlních objektů. Po Mayrau které jsme navštívili vloni v zimě je na řadě důl Schoeller, ležící na dohled od městyse Libušín (ano, jde o shodu jmen s Libušínem na Radhošti).
Protože se po něm má slehnout zem a zůstat nej těžní věž, vydali jsme se na prohlídku toho co ještě zbylo. Značná část zmizela již předešlý víkend, kdy padl menší z libušínských komínů (více na stránkách SČK ). Ohromné žlutočerné bestie se zakusují do trosek palivového kombinátu. Blížíme se k nim opatrně, odzadu z haldy.