Výběh na Sněžku a jiné radovánky

Vrchol dobyt!

Počasí bylo vrtkavé, jeden den jsme se probíjeli Na rozcestí ve sněhové vánici a prošlapávali stopu v hlubočáku, druhý den svítilo až připalovali a tam kde den předtím sníh za námi zametal stopy byla lyžařská dálnice. Krásného počasí jsme využili nejen k courání po okolí, ale hlavně k výstupu na Sněžku. Celodenní výlet s návratem za tmy důkladně prověřil moje backcountry běžky a Lucčiny kombičky. Celou dobu mi to (ne)jelo pořád stejně, i při sjezdu jsem vlastně neustále makal abych stíhal v pohodě se vezoucí běžkaře. Pěkně jsem se uhnal a zánět krku na sebe nedal dlouho čekat.

Poslední den se tak nesl ve znamení relaxace a v pravému horskému opalování. Tedy ve spacáku, kdy vás krom sluníčka zahřívá i rum s čajem. Neskutečná lábuž.

Celkově měl pobyt na horách blahodárné účinky, jejichž pozitivní důsledky jsem pocítil až v dlouho poté, v nečekané, ale o to příjemnější podobě.

Na Kleť!

Únorové ráno pod Kletí

Byla to rozhodně jedna z nejkomplikovanějších expedic co jsem kdy organizoval. Alespoň do počtu rozeslaných mailů, změn v plánu a kombinací řešení.

Chvíli to vypadalo na šumavské hvozdy, pak zas prekio-montanistický dýchánek, pak zas nereálný marathon po okolí kleťského masivu. Nakonec se to ustálilo na kolečku kolem kopce, s malou odbočkou jak dolu do dolu, tak nahoru na komín cestou zpět do Prahy.

Vše hodně záleželo na množství sněhu. V pátek i v sobotu přes noc vydatně sněžilo, ale neděle byla ve znamení oblevy. Zatímco v pátek i v sobotu jsme ještě ťapali po pastvinách pod kopcem, v neděli už by to byla rallye bahno. I tak byl dole sníh těžší, strašně lepivý. První noc jsme s Luckou využili pohodlí auta, zatímco kluci losovali, kdo vyfásne Vojtího. Ten se ráno, ještě když všichni spali vytratil do štol Lazce a vrátil se „pomalován válečnými grafitovými barvami“. Nejsem si jist že to byl grafit co měl přes obličej, ale zapůsobilo to.

Zimní přechod Orlických hor

Zimní přechod části Orlických hor

Orlické hory jsou proslulé vysokým počtem bunkrů a opevnění na kilometr čtvereční. Zatím jsem je (neprávem) opomíjel, papírově nemají vysoké vrcholy, jen jeden hlavní hřeben a o místním CHKO se toho taky moc neví.

Po mírných laděních termínu jsme vyrazili (staro) novým Volvem pana B směr Rychnov. Plán zněl jednoduše, z Rychnova busem do Deštného, přes hory doly do Rokytnice a zpět busem k autu. To celé I s Aidou, které jsem ale nestihl koupit nějaký sněžný oblek a tak jsme ho scháněli v Hradci. Pohled na čtyři chlapy jak vybírají obleček pro pejska musel stat zato.

Krkavčí údolí

Luxusní srubík v Krkavčím údolí

Brdy vždycky patřili k „pražským horám“. A i nadále patřit budou a teď nemyslím jen tu část, která začíná sto metrů za poslední zastávkou MHD na Zbraslavi, ale Hřebeny. Je to pás asi šestistovkových vrcholků, poměrně úzký, a z toho vyplývají i velká stoupání. S Plívoušem a Béňou jsme náš jednonoční výlet pojali trampsky, tedy bez stanu.  Z dobře utajených, ústně předávaných pramenů Plívouš věděl, kde se nedaleko pramene Brdlavky nachází trampský srub.