Malá Fatra

Večer na Malé Fatře

Když jsme sbalili bivak a slezli z našeho nocoviště, totiž z ochozu třísetmetrového komína, vypravili jsme se směr Žilina. Tam se naše cesty rozdělili, my s Italianem jsme zamířili na autobus do Fačkovského sedla. Po vydatném posilnění v místní kolibě jsme se začli po žluté škrábat vzůru směr Kľak. Lidí bylo pomálu, počasí na pomezí déšť-sníh zaručovalo klid. Hned první úsek stoupáme pěkně zostra, ale jde to, půda tu není tak rozbahněná někde už je dokonce sníh.

Ten se v na vrcholu Kľaku, kam jsme se asi za hoďku vyškrábali spojil s větrem a tak nám unikl jindy nádherný výhled do okolí. Přes tu vánici nebylo vidět víc než na špičku plechového kříže, který ve své třímetrové proporci jen stěží odolával náporům větru. Zvláštní nápad udělat vrcholový kříž z plechu, byť půl cenťáku tlustého.

Noc v oblacích

Ráno. Metr místa ve třech stech metrech

Tak téhle nabídce nešlo odolat. Pojeď s náma na Slovensko. Přespíme na metr širokém ochozu třísetmetrového komína a pak budem běhat dva dny po Malé Fatře..

Odjezd začal standardní panikou. Vzpomněl jsem si na šílenou noc na Lysé hoře a tak jsem cestou na sraz ještě zakoupil bivakovací stan pro jednu osobu. Byl asi rok ve slevě, poslední kus, a navic armáda, pro kterou byl původně vyroben, si ho sice moc pochvaluje, ale tenhle kus nechce ani se slevou. Tak uvidíme.Nemám eura, nemám mapu, ale mám lopatu, co kdyby nasněžilo. I tak je můj batůžek nejmenší ze všech.

Kolem jedenácté dorážíme do Povážskej Bystrice Místní legenda, 300 metrů vysoký elegán se tyčí ve zbytcích továrního areálu. Cvičně zdoláváme menšího bratra v areálu, má jen sto metrů. Těsně po půlnoci balíme a začíná šplh vzhůru. Opět si blahořečím. Malý batoh zavěšený obráceně, tedy ne na zádech, ale na břiše výrazně usnadňuje lezbu vzhůru. Ale i tak jsou ty stovky metrů vzhůru vyčerpávající.

Blava

Pokaždé přemýšlím, kdo vymyslel zkráceninu Blava. Mě příjde že je to se městem spjaté odjakživa, ale byl jsem onehdá vyveden z omylu. Pod tímto názvem jsou známé i dva vodní toky nedaleko města, možná odtud vítr vane.

Brno je zlata loď, v Praze je blaze, ale Blava je prostě Blava. Asi je to předsudek, ale prostě při cestě do této metropole bez metra se neubráním takovému rakousko-uherskému (jemně nakrájenému) pocitu. Jakoby mocnářství stále fungovalo, a v tomhle spíše poklidném městě mělo výrazné zastání. Klidná atmosféra centra, většinou pohodoví hoteliéři, bez problémů beroucí psa do tří hvězd. A tech deset euro navic za ten komfort stalo. 🙂

Podhájská, Čechy, Nitra, Blava

Čechy na Slovensku, coby kamenem dohodil od Podhájské

Podle webu e-podhajska.cz Termálné kúpalisko Podhajská okolí uspokojí i náročné turisty: koupání, výlety, cykloturistika, rybolov, víno… . Je to naprosty nesmysl, tedy pro člověka mého stáří a váhové kategorie. celý areál připomíná děsivý gerontoland, kde je věkový průměr 60+. Nic proti stáří, taky tam jednou budu, ale pokud je to ještě spojené s váhou 150kg a více, není to pěkný pohled. Ale podle toho jak jsou bazény s hnědou teplou slanou vodou plné, je areál ušitý seniorům na míru. Vše ožívá v sedm hodin snídaní, v osm deset se už stojí fronty na lehátka, v devět vypuštění zvěře do areálu, v pět začíná večeře, v šest se zavírá reál, po sedmé večer neseženete nejen večeři, ale nic, protože areál se ukládá ke spánku. V okolí je jedna poloprázdná restaurace, zbytek je zavřený, tichý, nehybný.

Zámek Bojnice a hnědouhelný důl Cigeľ

Návštevu hornického skanzenu uprostřed  aktivního dolu  jsem si nemohl nechat ujít.  Důl Cigeľ, patřící Hornonitranským  Banim Prievidza  nabízí totiž  prohlídku  ve vytěženém úseku ,  zatímco v ostatních  se stále těží.  Navíc nedaleko je uznávaný slovenský hrad Bojnice, takže o výletě bylo jasno. Prohlídky jsou dvě denně, od desíti a od dvou.  A protože 100 km …