Důl RAKO-LUPKY

Důl Rako nemá takovou popularitu jako doly OKD, ale přesto, nebo právě proto je to nesmírně zajímavý provoz. Nemají tu odbory, možná i proto, že je tu všehovšudy asi dvacet zaměstnanců. Horníci, elektrikář, účetní, ředitel. Mimochodem skvělý chlápek. Sfáral s náma dolů, prošel co jsme chtěli vidět. Začali jsme v jídelně. Na stolech jsou nohama …

Rubat uran 1 000 metrů pod zemí

Před třiceti lety věc nemyslitelná. Uranové doly patřily k strategickým stavbám socialismu a přístup do nich byl možný jen přes hornické učiliště. Dnes nám to trvalo jen rok, než jsme získali pozvání na prohlídku. Projdeme bránou a v kanceláři hlavního inženýra si nad mapou rozvrhnem, kam se půjdeme podívat. Hned je jasné, že to v daném čase nemůžeme stihnout. A že fotit leda za pochodu.

A dojmy z posledního funkčního uranového dolu ve střední Evropě? Připadám si trochu blbě. Jako exot, co se přišel podívat a přitom se všichni dívají na něj. Míjíme střídající se party, občas mám tendenci pozdravit, ale na Dobrý den tu nikdo nereaguje. Utrousí Zdař Bůh nebo jen Zdař! . Nejčastěji ale jen něco zavrčí, na vyfešákovanou bandu turistů to stačí. A to přitom na první pohled vypadáme stejně.

Le Trubin

Byla jednou jedna lokalita, která není rozlehlá, ale zajímavá. A skoro všichni už tam byli. I ten, co jí pak zařadil do knížky, za což mu surikatovci nemůžou přijít na jméno. Jen já tam nebyl. A to by byla škoda. A tak jsme se vypravil a přibalil na cestu Straku.

Největší atrakcí zůstává zatopená svážná, v dnešní podobě bublající jezírko, ve kterém když zakvedláte probudíte neskutečné množství bahenních plynů. Zábava, říkáte si, když máte rýmu. Ale po chvíli ani ucpané horní cesty dýchací nezabránily pukavcům zasáhnout čichová centra a tak jsem se dali na ústup.

Protržený atombordel v Krupce

Jednonohý bandita ve štole

Pokaždé, když lezu do podzemí, honí se my hlavou ty samé myšlenky. Dá se tam slézt jen tak, nebo s vybavením? Mám dost světla? Ví někdo kam vlastně lezeme? Na většinu se dá odpovědět kladně předem. Jedinou výjimkou je voda – kolik tam je vody? Pokud je důl veden jako suchý, tak vystačíte s botama nebo max s holínkama. Ale jakmile je tam něco málo nad holinky tak to může znamenat deset čísel nebo taky metr.

A přesně takovouhle informaci jsme dostal k podzemí kousek za severočeskou Krupkou. Je to suchý, až na malej kousek, tam je to na holinky a víc. Jo a tam vzadu vůbec nevím. . Pro tyhle případy jsem vyzbrojen atombordelem (starší a zkušenější vědí, mladší a nezkušenější ať vygooglí). Jenže ten je jen kousek nad kolena a navíc jsem se vždycky bál protrhnutí. Zatím se nic nestalo, ale…

Jezevcův teleport

Hurá přes dveře

Jaro už vystrkuje růžky, ale zima se ještě nevzdává. Sraz je na jednom malém nádraží kus od České Lípy. Krásná cihlová budova z přelomu minulého století svojí krásou a poctivostí zastiňuje moderní krabici (asi) ze sedmdesátých let, kterou nestálo za to ani fotit. Majestátnost cihlové budovy a celková atmosféra nádraží fungovala líp než kdejaké motivační náborové video.

Samotné podzemí bylo zajímavé hlavně „teleportem“ ve formě trubky, kterou se slaňovalo dolů. Má něco kolem sedmdesáti čísel v průměru a jízda těch pár metrů dolů je zážitek.Navíc trubka skončí a na první pohled nikde možnost vystoupit. Všichni totiž skončí zády k vyříznutému výstupnímu otvoru, koukají do zrezivělé stěny před nosem tak chvíli panikaří.

O druhý zážitek se postaral jezevec, který bydlí ve svážné štole a kterého bych tu dole nečekal

Na Kleť!

Únorové ráno pod Kletí

Byla to rozhodně jedna z nejkomplikovanějších expedic co jsem kdy organizoval. Alespoň do počtu rozeslaných mailů, změn v plánu a kombinací řešení.

Chvíli to vypadalo na šumavské hvozdy, pak zas prekio-montanistický dýchánek, pak zas nereálný marathon po okolí kleťského masivu. Nakonec se to ustálilo na kolečku kolem kopce, s malou odbočkou jak dolu do dolu, tak nahoru na komín cestou zpět do Prahy.

Vše hodně záleželo na množství sněhu. V pátek i v sobotu přes noc vydatně sněžilo, ale neděle byla ve znamení oblevy. Zatímco v pátek i v sobotu jsme ještě ťapali po pastvinách pod kopcem, v neděli už by to byla rallye bahno. I tak byl dole sníh těžší, strašně lepivý. První noc jsme s Luckou využili pohodlí auta, zatímco kluci losovali, kdo vyfásne Vojtího. Ten se ráno, ještě když všichni spali vytratil do štol Lazce a vrátil se „pomalován válečnými grafitovými barvami“. Nejsem si jist že to byl grafit co měl přes obličej, ale zapůsobilo to.

Hornické muzeum Krásno

Zamyšlený horník

Osud muzea je jako přes kopírák s ostatními u nás. V devadesátých letech nastal prudký útlum těžby a doly se jeden za druhým zavíraly. Na rozdíl od vedlejšího dolu Stannum měl Vilém větší štěstí. Areál bývalého cínového dolu stojí totiž v obci a tak se z něj mohlo stát muzeum. Postupmě se sem začaly svážet exponáty z okolních rušených provozů. Jádrem je těžební parní stroj, který byl nainstalován v hlavní budově přes ulici jako první. Zajímavostí je, že to bylo v zimě, a budově kvůli tomu strhli střechu, aby ho dovnitř dostali.

V hlavní budově jsou ještě vystavené šutry, takže jsem si konečně v klidu prohlédl jak vypadá Cinvaldit alias cínovec z Cínovce a co to tam dole tak zeleně světélkovalo.

Oranžový zábal

Underground disco :)

Odvodňovací štola, která se nachází v katastru obce nedaleko Karlových Varů je zajímavá hlavně svou barevností. Odvodňuje bývalý hnědouhelný důl a má poměrně malý spád. Možná i tíky tomu je zaplněná různobarevným bahnem, od černého, přes oranřové železité až ke karmínově rudým stalaktitům. Původně vysoká chodba se neustále zmenšuje, nánosy bahna se zvyšují, po několika stech metrech je člověk nucen postupovat v podřepu, stěží pohne holiknkama. Za krápníkovou kroudou to vzdávám, dál to nejde, leda v plavkách, a to si koncem října nechám ujít.

Na cestě do Krásna

Aida cestou do Krásna

Krásno je krásné. Ať si kdo chce co chce říká, Krásno je krásné. Akorát nesmí být zima, pršet a celkově počasí, že by psa nevyhnal.

My jsme vyhnali hned dva, Aidu a Kukyše (Nebo Cookishe ? – Plívouši pomoz nemám v tom jasno). A aby se v tom čase nečasu nehnali sami, trmáceli jsme se s nimi. Pouť to byla navýsost obětavá, hlavně ve finální části. V hornickém muzeu jsme stihli akorát pani pokladní popřát klidné zavření muzea s výhružkou, že se zítra vrátíme. Už tři hodiny, celou cestu do Bečova, pršelo a Krásno tak vůbec nebylo krásné. I když se nás o jeho krásách pokoušel přesvědčit místní bezdomovec, který stejně jako my hledal něco na zub v místním, po vietnamsku přetvořeném Coopu.

Ještě že nás TJ přijel vysvobodit.

Macocha

Poslední pohled ?

Macochu jsem navštívil už potřetí. Pokaždé jsem se ale dostal jen na horní vyhlídku, protože v sezoně je potřeba rezervace. Lidí je tu obvykle nespočetně. Proto jsem vyrazil už večer s plánem přespat na parkovišti v autě a zajistit si tak první místo.

Na místo jsem dorazil kolem jedenácté v noci, všude černočerná tma, ale nebyl jsem v ní sám. Můj klid narušil mladík, který mě prosil o svezení do nejbližší vesnice. Prý se pohádal s kamarády o peníze a ti ho tu vyhodili bez mobilu, bez dokladů a vrátili se sami do Brna. Poslal jsem ho do vesnice po silnici, je to čtyři kilometry, to by měl zvládnout.