…a takové to tehdy bylo
Důl Rako nemá takovou popularitu jako doly OKD, ale přesto, nebo právě proto je to nesmírně zajímavý provoz. Nemají tu odbory, možná i proto, že je tu všehovšudy asi dvacet zaměstnanců. Horníci, elektrikář, účetní, ředitel. Mimochodem skvělý chlápek. Sfáral s náma dolů, prošel co jsme chtěli vidět. Začali jsme v jídelně. Na stolech jsou nohama …
Před třiceti lety věc nemyslitelná. Uranové doly patřily k strategickým stavbám socialismu a přístup do nich byl možný jen přes hornické učiliště. Dnes nám to trvalo jen rok, než jsme získali pozvání na prohlídku. Projdeme bránou a v kanceláři hlavního inženýra si nad mapou rozvrhnem, kam se půjdeme podívat. Hned je jasné, že to v daném čase nemůžeme stihnout. A že fotit leda za pochodu.
A dojmy z posledního funkčního uranového dolu ve střední Evropě? Připadám si trochu blbě. Jako exot, co se přišel podívat a přitom se všichni dívají na něj. Míjíme střídající se party, občas mám tendenci pozdravit, ale na Dobrý den tu nikdo nereaguje. Utrousí Zdař Bůh nebo jen Zdař! . Nejčastěji ale jen něco zavrčí, na vyfešákovanou bandu turistů to stačí. A to přitom na první pohled vypadáme stejně.
Byla jednou jedna lokalita, která není rozlehlá, ale zajímavá. A skoro všichni už tam byli. I ten, co jí pak zařadil do knížky, za což mu surikatovci nemůžou přijít na jméno. Jen já tam nebyl. A to by byla škoda. A tak jsme se vypravil a přibalil na cestu Straku.
Největší atrakcí zůstává zatopená svážná, v dnešní podobě bublající jezírko, ve kterém když zakvedláte probudíte neskutečné množství bahenních plynů. Zábava, říkáte si, když máte rýmu. Ale po chvíli ani ucpané horní cesty dýchací nezabránily pukavcům zasáhnout čichová centra a tak jsem se dali na ústup.
Pokaždé, když lezu do podzemí, honí se my hlavou ty samé myšlenky. Dá se tam slézt jen tak, nebo s vybavením? Mám dost světla? Ví někdo kam vlastně lezeme? Na většinu se dá odpovědět kladně předem. Jedinou výjimkou je voda – kolik tam je vody? Pokud je důl veden jako suchý, tak vystačíte s botama nebo max s holínkama. Ale jakmile je tam něco málo nad holinky tak to může znamenat deset čísel nebo taky metr.
A přesně takovouhle informaci jsme dostal k podzemí kousek za severočeskou Krupkou. Je to suchý, až na malej kousek, tam je to na holinky a víc. Jo a tam vzadu vůbec nevím. . Pro tyhle případy jsem vyzbrojen atombordelem (starší a zkušenější vědí, mladší a nezkušenější ať vygooglí). Jenže ten je jen kousek nad kolena a navíc jsem se vždycky bál protrhnutí. Zatím se nic nestalo, ale…
Jaro už vystrkuje růžky, ale zima se ještě nevzdává. Sraz je na jednom malém nádraží kus od České Lípy. Krásná cihlová budova z přelomu minulého století svojí krásou a poctivostí zastiňuje moderní krabici (asi) ze sedmdesátých let, kterou nestálo za to ani fotit. Majestátnost cihlové budovy a celková atmosféra nádraží fungovala líp než kdejaké motivační náborové video.
Samotné podzemí bylo zajímavé hlavně „teleportem“ ve formě trubky, kterou se slaňovalo dolů. Má něco kolem sedmdesáti čísel v průměru a jízda těch pár metrů dolů je zážitek.Navíc trubka skončí a na první pohled nikde možnost vystoupit. Všichni totiž skončí zády k vyříznutému výstupnímu otvoru, koukají do zrezivělé stěny před nosem tak chvíli panikaří.
O druhý zážitek se postaral jezevec, který bydlí ve svážné štole a kterého bych tu dole nečekal
Macochu jsem navštívil už potřetí. Pokaždé jsem se ale dostal jen na horní vyhlídku, protože v sezoně je potřeba rezervace. Lidí je tu obvykle nespočetně. Proto jsem vyrazil už večer s plánem přespat na parkovišti v autě a zajistit si tak první místo.
Na místo jsem dorazil kolem jedenácté v noci, všude černočerná tma, ale nebyl jsem v ní sám. Můj klid narušil mladík, který mě prosil o svezení do nejbližší vesnice. Prý se pohádal s kamarády o peníze a ti ho tu vyhodili bez mobilu, bez dokladů a vrátili se sami do Brna. Poslal jsem ho do vesnice po silnici, je to čtyři kilometry, to by měl zvládnout.
Původně jsme měli jet do Vykmanova, ale Tonda navigoval tak dobře, že jsme skončili na Měděnci. Což se nakonec ukázalo jako šťastný omyl, když jsme dostali možnost projít si areál opuštěného železnorudného dolu. Paní z vrátnice byla sice ráda že vidí nějaký lidi, moc jich sem asi nechodí, ale dovnitř se nás bála pustit. Ale ochotně nám dala čísla na majitele. Zastihli jsme toho druhého, údajně toho víc nevrlého, asi v dobrém rozmaru, protože souhlasil a ještě po klucích chtěl vizitku na Klub.
Šachta jámy Svornost, která se tyčí ve svahu kostelem mě vždy přitahovala a patřila k místům jitřícím moji představivost. Jáchymovské peklo napovrchu, nebo podzemí v okolí jsem vždy navštívil v zimě, kdy vše bylo pod sněhem a mráz drtil co mohl. Teď bylo pozdní léto a mě se naskytla šance podívat se na dvanácté patro, stejně jako redaktoři Technetu , tedy půl kilometru pod zem a vymáchat si ruce v radonové lázni.
Pražské kolektory jsou unikát. Co to vlastně je? Zjednodušeně řečeno jsou to podzemní tunely ve kterých vedou pohromadě voda, plyn, elektřina, ale třeba i Internet a kabelovka. A ty pražské jsou unikátní tím, že tohle všechno dokážou skloubit dohromady při zabezpečení vysokých standardů bezpečnosti a použitelnosti.
V současnosti je kolektorů v Praze asi devadesát kilometrů. Návštěvníci mají možnost se podívat jen do zlomku tohoto množství a to jen na Starém městě, resp. v okolí Senovážného náměstí, kde sídlí centrála firmy Kolektory a.s.
Prohlídka je fajn, průvodci jsou skvělí, zajímavé to je, to nemohu říci. Obzvláště to že chodíte pod historickými budovami (např. vláček vás doveze až na zaslepenou křižovatku, za níž se nachází trezor České národní banky). Ale výsledný dojem je takový, no já nevím. Je to první podzemí po dlouhé době, kde je dostatek světla, čisto, sucho, skoro jak na operačním sále. Ale tak to má být, aby to fungovalo bezchybně.
Už od Motáků nezvěstnému me Jáchymovský revír fascinoval. O to víc že dlouho zůstával poslední lokalitou, kam jsem se nedostal. Bytíz, kde byl Pecka taky zavřený, resp. lágr Vojna i Jáchymvské peklo už jsem navštívil. Ale samotná Svornost odolávala a bohužel odolává. Když se ale naskytla šance prohlídky třetího patra vedlejší jámy , neváhal jsem ani vteřinu. a byl to opravdu krušný výlet do Krušných hor.