…a takové to tehdy bylo
Konečně je počasí vyloženě letní. Teploty atakují třícítky, kam jinam se schovat než k vodě. Impulsivně se rozhodujeme pro rychlo vodáckou jednodenní cestu Loket – Karlovy Vary. Podle mapy je to šestnáct kilometrů, takže i návrat bude v pohodě. Prostě takový letní pohoda den. Skoro jako Ohře 2013. Skoro. Když pominu klasiku ranního stresu …
Jubilejní, pátý ročník adventní platby Prahu se tentokráte konal zcela mimo Advent. Ale od první plavby uplynulo už deset let a dodržet pravidlo, že každá plavba musí být něčím jinačí je stále těžší. Se vzdáleností moc nehýbeme, start je obligátně v Podolí, z cyklostezky u vody. A tak jsme pohli s časem. No, ve skutečnosti …
Adventní plavba Prahou už je tradicí. První se uskutečnila v roce 2006 a to nám při zachování dvouletého cyklu dává letos již čtvrtý ročník. Rok 2008 byl ve znamení rychlosti (13.5 km/h v kanálu pod Trójou. Minulý ročník byl pro změnu noční a letošní lze bezesporu označit za nejdeštivější. Nepříznivé podmínky způsobily něco, co jsem v životě ještě neviděl.
To, že na Moravě mají Moravu jsem sice věděl, ale to že je to vodácky tak krásná řeka jsem netušil. Měl jsem ji v paměti jako líný, nudný a regulovaný veletok vlévající se do Dunaje. Tak trochu líná Morava sice je, v tisíci meandrech se proplétá krajinou Hané. Ale rozhodně nejde o nudnou řeku.
Do Háje u Třeštiny jsme dorazili pěkně za tmy, všechno okolo už spalo. Po nezbytném rumu na dobrou noc se část odebrala do stanu, část do auta a já s Petrem jsme si ustlali pod rozložitým jilmem.
A nová sezona budiž zahájena! Co dodat? Asi nic – Voda teplá, hladina sluncem zalitá, paráda….
Napřed nebyla žádná zima, pak byla zas příšerná zima, a teď konečně bylo fajn. Možná že až zas moc. Rozhodli jsme se tedy využít poslední příležitost k bruslení na přírodním kluzišti. Volba padla na vyzkoušené Lipno.
Původně to měl být rodinný výlet, na poslední chvíli ale Petr volal informaci od Boďy, že Miki & Kiki přerušili období zdraví a vrátili se do stavu nemocných. No přiznám se byl jsem naštvanej, těšil jsme se že je konečně vytáhnem ven, ale neva, příště.
Cesta proběhla standardně, na jih se jezdí dlouho, tentokrát ještě déle kvůli bouračce v tom pitomým esíčku před Olbramovicema. Snad to ten v Golfu zvládnul, auto bylo dost pocuchaný.
Je neuvěřitelný, jak rychle lze kompletně zdevastovat kdysi krásně funkční areál. Příkladem je SU Studánka u Unhoště. Kdysi supertajný vojenský objekt je dnes volně přístupný a rozkradený.
Po prohlídce a odlovu keše jsme chtěli pokračovat údolím až do městyse Loděnice, ale stejnojmenná rozvodněná říčka zaplavila nejen chatové osady ale i přístupové cesty. Takže v jednu chvíli to nešlo jnak než zout boty a hurá do ledové vody…
Dva roky utekly jako voda a tak dle tradice nastal čas opět vyplout na zimní Vltavu. Tentokrát jsme zvolili noční plavbu a tak jsme nemuseli plout delší trasu než minule, což by nás opět dle tradice čekalo.
Do tmy z Veslařského ostrova jsme odrazili kolem šesté, s Aidou na přídi. Díky oblevě nejen zmizela z Prahy spousta sněhu, ale trochu stoupla i hladina vody, což nám zkomplikovalo překonání jezu u Mánesa, respektive u Dětského ostrova. Nejen že lávka vedle jezu byla pod vodou, ale i peřeje byly větší, takže jsme museli po schůdkách nahoru kolem restaurace. A nasednutí na divoce se cukající loď stálo zato. To ale nebyl jedinný problém.
Protože jeskyňaření na Slovensku se opět zrušilo, zorganizoval Plívouš krátkou splavbu Ploučnice. Bohužel ne celé, tedy od Průrvy ale až od Hradčan do Heřmaniček, tedy nejmeandrovitější část. V pátek jsme s Plívoušem, tedy skupina A, naložili v Dronte nafukovačky Pálavy a v sobotu v pět deset hurá směr Mimoň. V Hradčanech jsme se chytli žluté a po chvíli bloudění jsme hlubokým pískovým úvozem vjeli na louku, kde už „kempovali“ Indiáni. Takže jsme auto schovali na improvzované parkoviště v lese a hurá rozdělat oheň (na třetí sirku) a postarat se aby hořel dost na opečení buřta. To se povedlo až po třech hodinách, kdy se při hledání dříví dokázal Plívouš ztratit.