Jedno krásné vratíkovské odpoledne a šťastná rodinka na louce s drakem.
p.s – ještě jednou díky za nalezené klíčky 🙂
Drak
Macocha
Macochu jsem navštívil už potřetí. Pokaždé jsem se ale dostal jen na horní vyhlídku, protože v sezoně je potřeba rezervace. Lidí je tu obvykle nespočetně. Proto jsem vyrazil už večer s plánem přespat na parkovišti v autě a zajistit si tak první místo.
Na místo jsem dorazil kolem jedenácté v noci, všude černočerná tma, ale nebyl jsem v ní sám. Můj klid narušil mladík, který mě prosil o svezení do nejbližší vesnice. Prý se pohádal s kamarády o peníze a ti ho tu vyhodili bez mobilu, bez dokladů a vrátili se sami do Brna. Poslal jsem ho do vesnice po silnici, je to čtyři kilometry, to by měl zvládnout.
Superferata Dachstein
Tři feraty v jednom zátahu s třítisícovkou na vrcholu? Převýšení skoro dva kilometry? Dole v tričku, nahoře s mačkama a cepínem? No takové nabídce prostě nešlo odolat. Superferata Dachstein.
Vyrážíme dopoledne směr ČB, Linz, a dál na Dachstein. První zastávka je ale Kaplici, v restauraci U Sedláčků. Po obídku ještě výstup na komín místní teplárny, za povzbuzování účastníku rakouského zájezdu, kteří nás pozorovali z protější benzínky.
Vanďák, Rumbáč, Tanečnice. Divoký sever.
Po veleskvělé výpravě na Ašsko a po mírně hysterickém zpravodajství ze Šluknova padla volba na další výlet logicky do severního výběžku republiky. Čekali jsme rasové nepokoje, převrácené kontejnery a hořící auta. Začalo to slibně, pasažéři večerního vlaku z Rumburka do Šluknova vypadali divně, stejně jako první dvě tři hospody ve stejném městě. Zahulíno,a když jsme vešli dovnitř, všchny oči se otočily na nás, málem hudba přestala hrát. Až v pizzerii byla sice servírka s prapodivným účesem, ale zato neměla problém s Aidou a byla celkově normální.
Po vydatné večeři a pár pivech jsme se vydali po modré směr kóta 411, kde jsme po mírném hledání zbudovali noční ležení. Sázka na to, že v noci nebude pršet nevyšla, a tak jsme v půlce noci vytahovali pláštěnky a kousky igelitu. Naštěstí to byla jen přeháňka rozehnaná větrem co se nás pak držel skoro celý den.
Pěšky do Lokte po zrušené trati č. 144
Trať číslo 144 z Lokte do Krásného Jezu je jedním z Mizejících míst domova . Upozornil mě na ní Plívouš a o předsilvestrovském pobytu jí část s ostatními prošli. Nechal jsem si tento výlet na více jarní počasí, což se v sobotu náramě vydařilo. Těch necelých třicet kilometrů v mých a aspoň padesát v Aidiných tlapkách bylo sice znát, ale výlet to byl parádní .
Ašsko
Tahle lokalita mě lákala už dlouho. A k tomu ještě tenhle článek na iDNESu, který Ašsko popisuje jako oblast divže ne děsivou. Takže jsme se vypravili zjistit, jak se to má doopravdy.
A jak to tak bývá, iHeute (jak je tomuto serveru přezdíváno) vypustilo do světa článek, který je nejen plný nepřesností (město Asch bývalo centrem Sudet) ale i rádobyskandálních „odhalení“ a bulvarizujícího popisu.
Výchozím bodem jsme nakonec udělali Aš, kde jsme se rozhodli zaparkovat. Najít dobré místo se ale ukázalo jako oříšek, buď bylo parkování palcené , nebo se nám nelíbila individua postávající kolem. Nakonec jsme zvolili boční ulici, naproti budově státní policie. Podle mapy by hned vedle měla být i Městská policie Aš, tu jsme ale objevili až při detailním hledání podle malých cedulek na domovních dveřích. Maskovaná jak naše mediální kampaň.
Paris
Moje entrée do země žabožroutů nemohlo být stylovější. Rozbité letadlo, trčení na ranveji, zpoždění původního i náhradního letu, taxikář co mě vozí po Paříži a hotel ve kterém ztratili moji rezervaci.
Od Úterý v sobotu po toku potoku.
Bylo by to sice stylové, vypravit se do historického města Úterý v úterý, ale i pátek večer stál zato. Na poslední chvíli totiž padl výlet do Aše a okolí, a údolí Úterského potoka včetně Gutštejna mě lákalo už dlouho. Nejen proto že před Kosáčem jezdil turisťák právě sem, ale samotné městečko Úterý, stejně jako nedaleký Rabštejn jsou vyloženě kapesní města se zachovalou středověkou architekturou, což se na venkově jen tak nevidí. Navíc se zde točili „městské“ záběry Zdivočelé země .
Jestřebské pokličky, Kokořínsko
Prosluněná neděle lákala k výletu a když už jsem jel na otočku do Lípy, vzal jsme companěros s sebou a zastavili jsme se na výlet v Kokořínsku, konkrétně přes hrad Houska k Jestřebským pokličkám a zpět.
Zimní přechod Orlických hor
Orlické hory jsou proslulé vysokým počtem bunkrů a opevnění na kilometr čtvereční. Zatím jsem je (neprávem) opomíjel, papírově nemají vysoké vrcholy, jen jeden hlavní hřeben a o místním CHKO se toho taky moc neví.
Po mírných laděních termínu jsme vyrazili (staro) novým Volvem pana B směr Rychnov. Plán zněl jednoduše, z Rychnova busem do Deštného, přes hory doly do Rokytnice a zpět busem k autu. To celé I s Aidou, které jsem ale nestihl koupit nějaký sněžný oblek a tak jsme ho scháněli v Hradci. Pohled na čtyři chlapy jak vybírají obleček pro pejska musel stat zato.