Tak jsme zas jednou chtěli na dovolenou. Z dobrého nápadu společné dovolené se stal ping pong s Černým Petrem.
Už loni jsme se s Kovárovými shodli, že poletíme na společnou dovolenou do nějakého baby-friendly hotelu. Odlet určitě z Prahy. Když jsme totiž předloni lety mířili na Lefkadu, zkusili jsme letět z Brna. Pendolinem je tam člověk za chvíli, tak proč ne. Výsledkem bylo rozhodnutí, že už nikdy nikam z Brna nepoletíme. Nikdy.
Po půlročním vybírání a hledání destinace bez uprchlíků nebo islamistů (podle médií to vypadalo, že ty potvory vám dneska vlezou všude) jsme vybrali Krétu. My na dvanáct dní, druhá part na osm, takže přiletí jindy, ale poletíme společně aspoň zpátky. Trefa, jen bylo potřeba zaplatit zájezd honem honem v neděli dopoledne, když skoro všechny banky provádí příkazy k úhradě až v pondělí. Sotva jsme přes Kovárovi zaplatili dovolenou pro obě rodiny, volá Invia, že náš let z Prahy je plný a my poletíme z Brna. Pak volali Kovárům, že ti sice letí z Prahy, ale jejich pokoj prodal hotel někomu jinému. Takže jedou do jiného, „pouhých“ 600 metrů od toho našeho. První kolo za námi.
V druhém kole byla řada na nás. Rozhodli jsme se jet autem po D1, pro jistotu o tři dny dřív. Což se vyplatilo, protože v omezení u Jihlavy praskla pneumatika, stejné kolo jako v lednu. Naštěstí se to obešlo bez karambou, když nepočítám výstražný trojúhelník, který se rozbil sotva jsem ho složil. Zajímavé bylo, že praskla pneumatika na stejném kole jako v zimě. A taky mě pobavil chlapík z odtahovky, který mě složil nikoliv v pneuservisu, ale před ním. S tím, že on by se tam musel pak otáčet a že ten kousek dojedu. Díky pánum z Best Drive za to, že byli ochotni vyměnit obě pneumatiky na parkovišti. Obě proto, že neměli přesnou náhradu a leasingovka zas nechtěla půjčit náhradní vůz na 14 dnu. Takže dostal pan František dozadu pasažéra. Asi z té jedné Dunlopky udělám rezervu, nepochopím proč ve firemních autech nejsou.
Černý Petr putoval ke Kovárům, protože když o pár dní později nastoupili do letadla, něco bylo špatně. Prý s hlavní palivovou hadicí, jak poznamenal nějaký chytrý pasažér. Prý si toho hned všiml. Asi nebyl sám, proto za Kovárovic další lidi do letadla nemohli. Asi proto pak hodinu seděli na ranveji a piloti testovali motory. Na plný tah. Asi jestli fungují nebo explodují. Do hotelu dorazili místo v deset asi v jednu ráno vyřízení z krocení pana Adama, kterého to někde nad Soluní přestalo celé bavit a dožadoval se zábavy. Dokud neusnul v hotelu vyčerpáním. Navíc ov ten čas, kdy nastupovali v Praze do letadla se nad Krétou poprvé za sezonu objevili na obloze mraky.
Den poté dostal pan František teplotu, po něm i Já. Takže jsme celý den a půl proleželi v pokoji. Navíc jsme se nemohli moc navštěvovat, protože otravný vrátný v druhém hotelu remcal, že vstup do areálu hotelu je jen pro ubytované.
Když jsme se oklepali my, nastydl se Adam, a to tak, že s ním museli k doktorovi.
Den před odletem jsme se konečně sešli u baru. Dal jsem si s Kovárou deci ouza a bylo nám dobře.
Nevím, čím jsme si naklonlili Štěstěnu, ale zbytek pobytu a cesty domů proběhl pro nás bez komplikací. To Kovárovi si pro změnu střihli znovu hodinové zpoždění nočního letu, osypal se jim Adam (neznámá šestá nemoc) a pak lehnul i Kovára.
A pak že dovolené s dětmi jsou nuda. Už se těším na další. Yeay!
Jedna odpověď na “Tak jsme zas jednou chtěli na dovolenou…”