Venkovská zabijačka. Je t už dávno, co jsme ji naposledy viděl v Chylicích jako dítko. Teď mě čekala se vším všudy. Na smrad při spařování, na proud krve při vykrvení, na čerstvý ovar… na to všechno jsem byl připraven. Na co jsem ale nebyl připraven bylo těch pár vteřin poté, co pašíka střelí jateční pistolí mezi oči.
Ale popořadě. Hlavní je pořádná příprava. Aspoň čtyřiceti procentní. Kalíšek do jedné nohy a kalíšek do druhé nohy. Jejda, ono se to přelillo z té jedné nohy všechno do druhé. Takže ještě další dva panáky na vyrovnání. Hotovo, ještě rozdělit role, dostal jsem čestný úkol. Přikládat pod kotel a vařit vodu v brutaru. Petr, který je už na třetí zabijačce může přicmrndávat – drží nohu, škrabe spařenou srst a tak.
Jdeme vytáhnout Arnošta z chlívku. Moc se mu nechce, ale klade spíš pasivní odpor. Když jsem pak viděl velikost mozku, tak než budoucnost ho trápí to, že je prostě moc těžký. Odhadem řezníka Milana má přes 250 kilo, takže to chvíli trvá. Kvičí a ječí. Ryk mi trhá uši. Konečně sedí Arnošt na dvorku. K zadním nohám má přivázané provazy Petr s Vencou svírají každý konec toho svého. Okolo tlamy má pašík ocelové lanko, jednou rukou si ho přidržuje řezník. Napětí je ve vzduchu, čekáme na tu ránu. Milan je ale profík. Uklidní nás a pak i čuníka. Ten skutečně přestane kvičet, jen tak sedí a kouká. Prásk! Milan rychle přiložil jateční pistoli, která mimochodem nevypadá jako pistole. Je to takový váleček. Arnoštovi udělá takovou malou do hlavy, oči se protočí. A nastane to, co jsem nečekal. Dva a půl metráku váhy se začne zmítat v křečích. Tanec trvá dobrých deset vteřin. Tanec smrti.
Milan mi předává lanko od tlamy. Čuník už docukal. Milan rychle propíchne krk a chytá do teplou krev do lavórku. Děda rychle míchá krev, aby se nesrazila. Já topím pod kotlem jako zběsilý, voda se ne a ne vařit. To by mi tak ještě scházelo,nesplnt takový důležitý úkol Naštěstí jsem dostal dvojitý čtyřicetiprocentí doping. Pak jsem fajroval nejen já, ale i brutar. Voda se začala vřít akorát včas, bylo potřeba prase spařit, očistit a seškrabat štětiny. S radostí přenechám tuhle práci zkušenějším. Mě stačí věnovat se kotli, spotřebovali skoro všechnu horkou vodu a za chvilku bude potřeba další, na ovar.
Naprosto klíčové bylo zavěšení té čtvrt tuny masa na grmolec neboli rozporku. Pro ty, co nevědí o co jde, je to kus solidního dřeva s háky po stranách, které zaseknuty do zadních nožiček. Ty jsou od kotníků dál useknuté, kopýtka děda pak zpracuje letlampou. Překvapilo mě, že stačilo proříznout kůži na konci těch pahýlů a tam zaseknout háky. A drží to. Je potřeba rozložit váhu přesně vejpůl, aby se prase nesvezlo ani doleva ani doprava.Což se nám asi povedlo, prase visí krásně. Milan odřízne hlavu, rozsekne jí vejpůl. Mozek se vejde do dlaně a očka skončí v kýblu.Zbytek putuje do brutaru. Až se to ovaří, vyberem to sítem do vaničke. Pak ručně vybrat zbytky kostí a všechno co tam nepatří. Takže když pak v tlačence najdu zub, můžu se zlobit leda na sebe.
Mnohokráte jsem se obdivoval umu řezníka. Je to profík výkonem, nikoliv profesí. O to víc člověk musí obdivovat tu jistou ruku. Odříznout jedním plynulým tahem dvacetikilový plát sádla jakoby to bylo jen mávnutí, to jsem ještě neviděl. A taky má smysl pro humor. Takový místní. Třeba nás když nás vyděsí tím, že špatně zavázané uzle na pytlíkách na tlačenku zkazí celou zabijačku. A že pak za to budou moc ti dva pražáci, co to blbě uvázali. Takže jsme vázali tak poctivě, tak fest, až jsem si o špagátek prořezal obě ruce. Samozřejmě stačila jen jedna klička místo mých šesti uzlů. No, alespoň to drží pořádně.
Na kostky nakrájené sádlo je potřeba na ještě protlačit mlýnkem a vyškvařit v obřím hrnci. Takové množství tuku jsme ještě neviděl. Stejně tak jako nádherné bochánky sekané, balené do bránice. Možná to zní nechutně, ale chutná to naopak moc chutně. A hlavně mě to přináší prozření, že tlačenkovník opravdu neexistuje, a že je to takhle lepší.