Na posledním survajvlu to byl spíše boj o hladinu krve v alkoholu a počet zdolaných hospod. Proto jsem si naplánoval ten pravý „survival“. Počasí tomu přálo. Na Šumavě napadl metr sněhu za jediný den, teplota klesla k 30 stupňům pod nulou. Parádní podmínky.
Pak se ale během pár ní všechno otočilo. Venku bylo vedro, na Sněžce nad nulou a sníh mizel raketově dolů. Takže boj o přežití v přírodě se odkládá, vyrazili jsme jen tak na malý led(n)ový výlet někam, kde to neznáme. Tedy krom Plívouše, ten chlap byl snad už všude.
Toulovcovy a Městské maštale je vlastně jen pár údolíček na relativně malém prostoru. Přesto, nebo právě proto jsou naprosto skvělé. Vrcholky skal o moc nepřevyšují okolní pole, údolíčka jsou ale až 60 metrů hluboká. Když do maštalí přicházíte, vlastně pokaždé sestupujete dolů. Stačí ale na rozcestí uhnout o metr a jste v jiném údolí. Navíc je tu hodně tekoucí vody, studánek a převisů. Trempský ráj. Jen musíte vychytat počasí, v létě tu musí být narváno.
Protože měl Plívoušek kašlíček, trval na odjezdu až v sobotu. Já byl jsem líný i v sobotu vstávat za tmy a trmácet se někam na vlak, takže jsme se všichni sešli v Uhři a těsně po deváté jsme i se Strakou (ten jediný bez zvláštních požadavků) vyrazili na východ. V jedenáct pak vyrážíme po modré z prosečského náměstí.
Letmo prozkoumáváme samotné Toulovcovy maštale, pojmenované po loupeživém rytíři Toulovcovi, kterému místo Toulovec říkáme Toulec. Možná že mu tak říkali i za jeho života, což ho přiváděl k nepříčetnosti, neboť prý byl rozporuplnou osobností s celou řadou psychických diagnóz.
O tom ale už přemítáme rozvalení na sluníčku pod Cikánkou. Snad tomuto poetickému koutu naší země toto politicky nekorektní označení zůstane. I když Cikánka už přišla o svoje křoví kolem – v celé oblasti se dost kácí. Naštěstí selektivně a s výsadnou nových dřevin. Jsem zvědav, jak se to promění za deset dvacet let, až se sem zas podívám.
Pokračujeme dál po žluté, okolo koupaliště. Do vody hupsla akorát Aida, leden neleden. Cestou míjíme spoustu zajímavých staveb, v tom dobrém i méně dobrém slova smyslu.
Míříme do Nových hradů, kde jsou ty české versatiles, alias rokokový zámek. Jak jinak, je uzamčen a tak se fotíme u komolo-kuželných tisů a vyrážíme po značení směr chata Polanka na zabijačkové hody. Z těch nakonec ochutnává jen Straka. Jitrnice vskutku vypadala lákavě, takže jsem nám radši objednal tři jégrmajstry na zapití.
Venku se setmělo, tato noc nebude krátká. To nám znělo hlavou, když podle Aladina i Norů měla teplota klesnout hluboko pod nulu, současně s vydatnými sněhovými srážkami. Zamítli jsme betlémskou skálu, ideální na odpolední pivko, ale ne na spaní, zvládli několikerý přechod rozbořeného toku (zvlášť v jezírkovité části zvané Kupadla to v létě musí být super) a dorazili do skalnatější částí kolem Vzrostlé jedle. Za úplné tmy hledáme místo na spaní. Ironií osudu nejlepší místo objevil ten s nejhorší čelovkou. Vybité baterky kompenzoval Straka intuicí a našel luxusní kempík.
Po vzoru polomrtvého a horečnatého Plívouše jsme zalehli do spacáků. Zapomněl jsem, jak špatně se spí s Aidou v péřáku. Je totiž užší, navíc pořád ona chtěla mít čumák venku, a tak to byla docela tlačka. Ale i tak jsme chrupkali skoro deset hodin.
Na druhý den to přes Kolumbovo vajce valíme na Bor u Skutče. Zajímavostí obce je krom naleštěné Pragovky dobrovolných hasičů na místním obecním úřadě kompost jednoho ze sousedů. Je postaven z vojenských beden. Vypadá to jak bedny od raket, zajímalo by mě, co má ještě doma.
Na cestě od Dudychovy jeskyně (která fakt není jeskyní) se až k hospodě Na verandě u Toulovce vine krásné údolí, plné kempů a převisů. Jo, sem se rozhodně ještě musíme vypravit.
Kolem půl dvanácté přicházíme do hospody. Překvapíme paní domu ještě v pyžamu, jsme dnes první „tézetka“ (čert ví, co to znamená, ale tak označuje obsluha zákazníky). Dáváme si pivo a jeden loupežnický likér. Můžu si ho dát i já, přestože řídím. Tenhle nápoj můžou i kojící a těhotné ženy. Je to opravdu unikátní nápoj, kdo si ho chcete dát, doporučuju, ale stačí jeden do skupiny. Věřte mi.
Jedna odpověď na “Toulovcovy maštale”