Za měsíc a pár dní mě čekají další Prčice. Od minula jsem ušel doslova prd. Víc jsem asi naběhal než nachodil. Takže když se naskytla „příležitost“ hlídat náčelníka celý den, využil jsem jí k malé procházce z Uhři do Braníka. Mlaďoch mě sice chvíli lanařil že pojedem autem, že to odřídí, ale nedal jsem se.
Měl jsem na to v podstatě celý den, trasa je něco málo přes dvacet, to musím dát s prstem v nose. No, asi mám nos do zatáčky, protože sotva jsem došel do Hostivaře (jinam se v první části cesty ani vlastně dojít nedá) začal jsem tak zvláštně kličkovat. Od přehrady k Toulcově dvoru, pak někudy do Záběhlic a pod magistrálou na Bohdalec.
Protrpěl jsem Plynární, tu ulici vážně nemám rád, ani nevím proč. Náladu jsem si spravil pak v uličkách za Botičem. Vyrostly tam sice supermoderní „paneláky“, ale naproti ve svahu nikdo stavět nechce (nebo nemůže). A tak sou tam domky co pamatují časy kdy se do Nuslí jezdilo na víkend za Prahu.
V pizzerce na náměstí generála Kutlvašra mají pochopení pro otce(samoživitele) zápasícího s kočárkem, tulivým psem a capartem. Půllitr Budvaru vypitý v klidu a míru byl tou nejskvělejší odměnou dne. Abych nekecal, nejhezčí bylo je a bude, když se na mě pan František zaculí nebo mě obejme.
Z Nuslí byl jen krok přes Vyšehrad na náplavku. Na Výtoni jsme prošli farmářské trhy, ale netroufl jsem si pustit ty dva z dohledu. V jednu chvíli se František opakovaně nalodil na parník. Naštěstí byl zakotvený a bez kapitána a kotelny. Vzápětí Aida jen tak tak odolala neslušnému návrhu na porci krevet od na břehu sedících hipsterů. Takže jsme radši mazali směr Žluté lázně. I s odbočkou za Alčou, kde si náčelník stihl nabít kokos, povozit se na kocourovi, vyrazit do zahrady a pročůrat kalhoty jsme se nezadržitelně blížili cíli cesty s nějakými cca osmadvaceti kilometry v nožkách. Trochu jsem je cítil. No uvidíme co budou říkat za měsíc.
[Best_Wordpress_Gallery id=“46″ gal_title=“Trenink Prčice“]