Tři sta z místa, dvě stě v městě.. mi znělo v uších, když jsme se za přívalové bouřky s hromy a blesky vydávali na severozápad Čech. Dálnice byla plná vody, a z tmavočerné oblohy šlehaly blesky. Nic moc počasí.
Tři sta. Celých tři sta metrů. Od paty až k dmychadlu je to deset ochozů. Je to stejná výška v jaké byl Tupolev prezidenta Kaczyńskeho když šel na osudové přistání ve Smolensku. Naše přistání snad bude šťastnější.
Obloha se vyčasila, ale i tak je díky bezměsíčné noci tma jako v pytli. Říkám si že nahoře to bude pekelně foukat a tak mám na sobě asi čtyři flísky. Což je strašná chyba, po prvních metrech na žebříku ze mě pot doslova crčí proudem. Vysílen a omámen z nedostatku kyslíku se sesouvám k zábradlí asi v padesátimetrové výšce. Sundavám si vrstvy až na triko a moiru. Za světla by bylo vidět, jak ze mě stoupá víc dýmu než celého komplex pode mnou dohromady. Pomalu se vydýchávám a šplhám dál.
Proklatě, rozestupy mezi ochozy nejsou pravidelný, jednou deset pak šedesát metrů. ještě že má žebřík plnou ochranu, opírám se o klec každé dva tři metry. Je to nekonečný. V duchu si nadávám do sádelníků a a kancelářskejch krys.
Někde ve 220 metrech ale nastává zlom. Asi jsem si zvykl na zátěž a leze se mi docela fajn. Na posledním ochoze nezastavuju a rovnou dokořit na dmychadlo. I přes tmu je vrcholový lavór strašně velká jáma. Slézám na ochoz a usedám na beton. Rychle navlíct všechny vrstvy, než člověk prochladne. Konečně si můžu vychutnat rozhled. Je to jako když jsem skákal s padákem, jen se to (zatim) nehoupe. Domečky, postavičky dole na zemi jsou komicky mrňavý. Nákladní vlak s dvacítkou vágónů vypadá jako dětská hračka, když se ztěžka z typickým dieselovým hukotem probíjí tmou. Za dne při dobrém počasí musí být pohled na okolní doly a průmyslovou krajinou úchvatnej. Ani se pořádně nerozkoukám a hodina je fuč. S ní i půlnoc a tak hurá dolu. To už jde o poznání snadnějc, ještě pár fotek a tradá do Prahy. Do postele padám kolem půl čtvrtý ráno.