Richard. Když vyslovíte toto jméno mezi montanisty a speleology každý hned ví o co jde – vápencový lom, tajná nacistická továrna, skladiště jaderného odpadu. První dvě jmenovaná využití už odvál čas, to třetí je stále aktivní, ba přímo rádio-aktivní. Do továrny i lomu se podíval snad každý, cesta je široká a přístupná. Rozumný člověk se sem podívá jen jednou, továrna alias Richard I totiž není udržovaná, ba přímo chátrá. To spolu s geologickými podmínkami způsobuje neustávající závaly a borcení (byť metr tlustých) betonových nosníků. Snad jediná výhoda je v tom, že pokud se něco uloupne, jsou to většinou stropní desky o váze od pár desítek kilogramů do několika tun, a to pak má člověk jisté.
Je tedy až s podivem že hned vedle, v části Richard II je něco jako úložiště jaderného odpadu. Díky vstřícnému kroku společnosti se zvláštním jménem SÚRAO jsme se mohli podívat i sem. Jde o zkratku Správy úložišť radioaktivního odpadu (nikoliv jaderného, ale radioaktivního, nicméně mě víc baví používat to jádro, takže u toho zůstanu) a krom Richarda mají pod palcem ještě Bratrství v Jáchymově a povrchové úložiště v Dukovanech.
Po nezbytném bezpečnostním školení a teoretické prezentaci úložiště jsme prošli fasovacím kolečkem. Tedy na cejchárnu, jen místo známek jsme podepsali příchod. Pak na lampárnu nafasovat lampu, dýchací přístroj a helmu. už to není klasická metrák těžká olověno-kyselinová hovnosvitka, ale moderní čipová lampa. Jen ta cena (od 3,5 do 5 tis) je fakt mimo. Ale zato splňuje požadavky Báňského úřadu, což jsme splnili i my a tak konečně vstupujeme dovnitř.
Je to zvláštní pocit stát v suchém, osvětleném a nebortícím se Richardovi. A ještě zajímavější pocit když vás všude obklopují věci, označené jako radioaktivní. Jde však o minimálně, max. slabě radioaktivní materiály, většinou vědeckého nebo medicínského původu s dobou rozpadu max několik desítek let, tedy žádné palivo, které bude svítit ještě tísícovky let A Tomášu – je tu i pár svítících věcí z Bulovky. Většinou o součásti rentgenů.
Jak vlastně probíhá proces likvidace? To co je radioaktivní se nedá jen tak zničit (spálit, rozdrtit..) Musí se to nechat „vyzářit“. Takže se to slisuje na co nejmenší objem do ocelového sudu. Ten se zalije do betonu a ještě do dalšího sudu. Těsnost je testována jak ve vodní lázni tak i pádovými zkouškami. Sudy (od dvou do pěti set kilogramů těžké) se pak rovnají do jednotlivých komor. To co nejde slisovat se rovná v jedné z chodeb.
Na přehledové mapě v příloze vidíte nákres jednotlivých částí továrny, my jsme měli možnost se podívat i do částí, které ještě neslouží k ukládání odpadu, ale jsou již znepřístupněny jako potencionální prostor k rozšíření. Včetně legendární kantýny.
Fotky z návštěvy úložiště najdete ZDE .
Fotky z Richarda, včetně blbnutí ve sloupové síni jsou zas ZDE