Bylo tomu kdysi dávno, kdy Slapy naposledy zamrzly. Takže jsme se vypravili směr Rabyně, vyzbrojeni bruslemi a dřevěným pukem. Já brusle sice neměl, ale zato jsem měl lopatu na údržbu dráhy. Ale Povodí Vltavy nás pěkně vypekl, asi hýbali s hladinou nebo co. Už na břehu bylo vidět že hladina poklesla od doby prvního zamrznutí, led nevydržel a praskl pod vlastní vahou. Pak sice znovu zamrzl, ale už to nebylo ono. Pokusný „sekyrkový vrt“ odhalil led silný max pět šest centimetrů.
Ještěže Janatovi nezklamali, silný vývar a vynikající svíčková nám zvedli náladu natolik, že jsme se vydali na nedaleký rybník v Nedvězí. Ten byl na rozdíl od přehrady komplet pokrytý téměř dokonalým ledem, naprosto hladkým. Jen na něm ležela vrstva prašánku, takže i moje lopata nezahálela.
Až na nešťastný pokus zapojit Léňu do hry v hokej to bylo krásné odpoledne. Ale koleny důlky do ledu nevyhloubíš a tak jsme se i se sténající mojí paní vydali zpět. Krásně zasněžená silnice silně lákala k nezbednostem, nervově labilní osádka však byla proti hrátkám s vozem na sněhu. Jeden malý driflík v zatáčce nad Vyhlídkou mi ale vyšel a radost z něj nám vydržela až do Prahy. Mě tedy určitě, ostatní povídali něco o tom že na znamení přežití se musíme stavit ve Štěchovicích v cukrárně na dort a rakvičku. Tu sice neměli ale i tak nám ta cukrová bomba udělala dobře.
A jak vlastně vypadají zamrzlé Slapy? Zapátral jsem v Archivu a našel jsem!