Šachta jámy Svornost, která se tyčí ve svahu kostelem mě vždy přitahovala a patřila k místům jitřícím moji představivost. Jáchymovské peklo napovrchu, nebo podzemí v okolí jsem vždy navštívil v zimě, kdy vše bylo pod sněhem a mráz drtil co mohl. Teď bylo pozdní léto a mě se naskytla šance podívat se na dvanácté patro, stejně jako redaktoři Technetu , tedy půl kilometru pod zem a vymáchat si ruce v radonové lázni.
Parkujeme vedle šachty a plni nadšení se hrneme do šatny. Není to klasická řetízkárna, na těch dvacet lidí v provozu stačí malá klasická se skrříňkama. Možná i pod dojmem minulých návštěv Jáchymova jsem se do podzemí nabalil jak pumpa. Ale nebyl jsem sám, všichni jsme čekali obvyklé vlhko a deset stupňů nad nulou. Chyba lávky, dole je teplo jako v pokojíčku. Ale to předbíhám. Kdo neměl, nebo nechtěl svoji helmu a čelovku, vyfasoval erární.Měl jsme sice svuj komplet, ale certifikovaná důlní svítilna mě zaujala. Kdysi jsem uvažoval o koupi, ale tři a půl tisíce za komplet se mi tehdy, a vlastně ani teď dát nechce, takže jsem uvítal možnost ji vyzkoušet v podzemí.
Po krátké bezpečnostní instruktáži (naštěstí bez obvyklých keců a předvádějí bezpečnostní výstroje, dole to fakt není potřeba) se hromadíme na nárazišti. Náš průvodce, docela vitální šedesátník, ještě telefonem ověřuje se strojníkem kolik a kdy nás pojede dolu a nahoru. Pak už přijíždí klec. Přestože šachta byla postavena na dvě klece vedle sebe od rekonstrukce jezdí jen jedna, místo druhé je lezné oddělení. Když se vrata klece zastaví na naší úrovni, dává průvodce signál strojníkovi „STŮJ“, tedy jedno zacinkání do signálního zvonce. Je to pěknej kravál, slyšitelný na stovky metrů daleko. My, co máme fotoaparáty se soukáme dovnitř jako první. Kabinka je pro šest horníků, asi byli zvyklí, my v pěti máme co dělat. Jakmile za sebou zaklapneme mříže, ozve se dvojité cinknutí, což znamená „NAHORU“. Takže pomalu stoupáme, ale jen tak, aby se dolní klec octla na úrovni náraziště a mohla tak nastoupit i druhá skupina. Bez foťáků, takže se jich tam muselo vejít šest. Pak už tři zabzučení bzučákem a pomalu jedeme dolů. Napřed pomalu, ale za chvíli už svištíme do hlubin. Čas od času mineme nějaké to patro, nestačím je počítat. Měli bychom klesat kolem šesti metrů za vteřinu. Na šachtách v provozu je obvyklé osm, respektive dvanáct, s materiálem.
Kolem nás prosvištělo světlo nějakého patra, nestíhám počítat, ale najednou začínáme pomalu zastavovat. Na těch více než pětistech metrech má lano překvapivě krátké pružení, pohupujeme se tak půl metru sem a tam. „CIKNK“. Stojíme, spodní klec vystupuje, my přijdeme na řadu za chvíli. Když se vysoukáme, klec odsviští vzhůru a my se můžeme věnovat prohlídce. Je tu teplo, jednak od čerpadel, ale hlavně je tu přirozené podzemní teplo. V luzusne zařízené „kanceláři“ obsluhy musí být dokonce větrák.
Prohlídka začíná u pramenu Curie a zmiňovaných čerpadel. Naštěstí nespustili ani jedno z nich, umím si představit ten kravál. Osvětlenou, suchou a z ocelových trámů „vydřevenou“ chodnbou pokračujeme podél Geschieberského zlomu G120 až k největší místní atrakcí – pramenu Akademika Běhounka. Trochu se s Martinem při focení couráme a tak když dorazíme do odbočky z hlavní štoly, už jsou všichni shluklí kolem sudu. Ve změti trubek vede jedna k sudu uprostřed chodby, obrovským kolem lze otevřít uzávěr a napustit jej radonovou vodou. Neodolám a taky si chachtám ruce v překvapivě teplé lázni. I ty obligátní bublinky se objeví. Pramen je zatrubkován a veden dolů do Jáchymova, do budovy lázní. Ještě trochu připustíme, ale ne moc, přecijen sud je jedna vana a za tu platí hosté šest stovek.
Jako v každé správné štole je i tady kaplička s patronkou horníků, svatou Barborkou. Ta místní ji má krásně vyzdobenou z kamenů, což při všem tom železe a betonu kolem působí osvěžujícně.
Pokračujeme podle plánu k jámě Josef, nejvzdálenějšímu bodu prohlídky (ani ne dva kilometry). Ještě před ní uhybáme ostře doprava, vpřed je chodba uzavřena zrezlými dveřmi. Zase jsme poslední a tak neodolám a otevřu je. Za nimi je Jáchymov jak ho znám – plný vody, tlející výdřeva ze smrkových neotesaných trámů, suť a kamení všude. A hlavně ta voda. Zatímco stojíme v suchém prostředí, za dveřmi by byl problém vytáhnout i foťák, voda prší ze všech stran a snad i zespoda. Zavíráme dveře a spěcháme za ostatními. Jáma Josef je menší, a taky mělčí než Svornost. A to už jsme na překopu J12 což znamená že se kolem pramenů C1 a Agricola zpět k jámě. To už vyloženě nestíháme a v poklusu dobíháme nefotící skupinku.
Po atrakci s nastupováním stoupáme vzůru. Než se dostaneme na povrch, zastavíme ještě na patře Daniel. Dědičná štola, nacházející se na tomto patře, byla dlabána po několik generací už od patnáctého století. I dnes se do ní čerpají důlní vody z revíru. Tedy z té části revíru, která by byla jinak zcela zatopena. Přestože totiž byly některé chodby byly přehrazeny betonovými zátkami, vydatnost pramenů v celem masinu je neskutečná.
Je vidět že Danielka je výrazně starší systém. Teplota už je tady obvyklých deset nad nulou, průvan a vlhko. Asi po půl kilometru se dostáváme k vodopádu. Není to úplný vodopád, ale jakýsi asi dvacetimetrový skuz po kterém padají vody staré dědičné štoly do novodobě vystřílené štoly vedoucí na povrch.
Ale už je čas oběda a náš průvodce má hlad a tak není čas se tu ochomýtat. Nasoukáme se do klece a tradá nahoru. Vždycky mě zajímalo, jak to vypadá vedle toho kola, symbolu šachet. Kupodivu to není problém se tam podívat, tak jakmile ze sebe shodíme všechny svršky, šplháme na ochoz nahoru. Krásný výhled na Jáchymov je skvělé zakončení sestupu.
Protože je ještě brzy, vyráží naše auto směr Vykmanov. Naposledy jsme tam byli jak jinak v zimě, pod sněhem. To ještě s Citroenem, kdy jeho vetché topení nestíhalo a Kryštof měl na zadních okýnkách pul centrimetru tlustou námrazu. Tak schválně, co nás čeká dnes.
Krom mé fotogalerie najdete ještě fotky od Marttyforresta .