Tak jsme se zas jednou vypravili na Ameriku. Pro Lucku a pana Františka to byla premiéra, doufal jsem,
že budou oslněni a nadšeni, tak jako kdysi já. A že si potom zajdem na bramborák a pivko Pod Dračí skálu.
Ani jedno nevyšlo úplně tak jsem si přál. Okolí Amerik je plné odpadků a Pod Dračí skalou je továrna na turisty. Ale i tak se dá najít něco z původní „trampské“ éry.27
Vyrazili jsme s Mořiny, z tradičního parkoviště pod kaštany. Po žluté napřed dolů a pak nahoru stoupáním až k parkovišti. Přestože ráno to vypadalo na chladný den, sluníčko se rozparádilo a připomnělo, že léto ještě neskončilo. Aspoň že už jsou jablka, hrušky a švestky po cestě zralé, a docela osvěžující.
Nahoře bylo narváno. Auta se skoro nevešla, na vyhlídku se čekalo v pořadí. A to nejen na tu oficiální, ale i na vyšlapaná místa nad srázem. Zapojili jsme se do proudu návštěvníků a dali si kočárkovou rallye kolem. Alespoň jsme využili tu terénost kočáru. Vybírali jsme ho právě i s ohledem na tohle použití. Bahno zvládá dobře, ale na některé kořeny jsou ta kolečka přeci jen malá. To kdyby to čet někdo, kdo bude třeba do Vánoc muset kupovat kočárek, že Béňo.
Po uzoučké stezce na západním konci Velké Ameriky sestupovali a vystupovaly skupinky lidí. Starší manželský pár, i děvče na podpatcích, Dole se pak docela početná skupinka odvážlivců koupala, zbytek se jen kochal výhledem. Vzpomněl jsem si na oblíbenou zábavu chuligánů házet dolů kamení. A taky na to jak jsem se tam taky kdysi koupal a jak to bylo skvělý, že nás tam bylo pět a půl.
Teď bylo dole krom lidí i několik hromad odpadků. Opravdu hromad, asi ještě pozůstatek po akci Běhej lesy, kdy byla otevřena brána na východní straně a běželo se cik cak až ke vzkazům z kamení a zpět. Akce bohulibá, a mrzí mě že jsem tam nebyl. Bylo to ale odpoledne po Krákoduhu, a takovej šílenec jako David M. fakt nejsem. A když vidím ten svinčík, nevím, jestli to nakonec nebylo dobře.
Přes Mexiko jsme doputovali k Malé Americe a volným tempem dolů, do Karlštejna. Jak už padlo, Pod Dračí skalou bylo narváno, takže jsme se posunuli kousek dál do Hospůdky v hlubokém. Menší místo, míň narváno, menší výběr, ale zato fajn obsluha a docela dobré ceny. Navíc jde evidentně o rodinný podnik. Babička vaří, vnuk objednává, maminka roznáší, tatínek kasíruje. Na záchod jdete v chalupě po schodech do prvního patra, hned vedle dveří, které vypadají jak do ložnice. Jen ta vyhořelá část nepatří jim, ale sousedům. Prý to blaflo někdy v týdnu
Čas pokročil, ale když už jsme tu byli, a zbylo nám trochu času, vyrazili jsme na hrad. Tak jsem to alespoň viděl já. Lucka to vnímala opačně, totiž že konečně jdeme na hrad. Byla tam naposledy jako malý capart a tak si nepamatovala, že krom dvou prohlídkových okruhů není na hradě moc kam jít. Vybrali jsme ten, kam můžou i psi, tedy pokud je po celou dobu udržíte v náručí. Kočárek zůstal zaparkován v podloubí a my vyrazili obtěžkáni do historických komnat. Aida si docela pohodlně ustlala na tašce z kočárku, kterou jsme měl přes rameno. Visela tam jak levhart na baobabu, a poměrně soustředěně poslouchala mladého průvodce. Zato pan František! S výkladem mnohdy nesouhlasil, snažil se ho doplňovat a poukazovat na skvělou akustiku hradních komnat neustálým výskáním. Nedbal ani toho, že jsme v místnostech, kde s určitostí, tedy alespoň jednou, možná i byl Jára Cimmr…totiž Otec vlasti, sám Karel IV.
Jen jednou se pokusil vyjít průvodci vstříc. To když nám s vážnou tváří vypravoval o nepovedené popravě. Panovník chtěl někoho lámat v devíti kolech. Co čert nechtěl, jedno kolo se najednou z ničeho nic rozbilo a poprava tak nemohla pokračovat. Lid to považoval za zázrak a žádal zrušení popravy. Proto radši nešťastníkovi hned usekli hlavu. Radostné Františkovo černohumorné zavýsknutí pobavilo kolemjdoucí, jen muž se svazkem klíčů od královských komnat zůstal ledový jako stěna.