Zámek Bojnice a hnědouhelný důl Cigeľ

Návštevu hornického skanzenu uprostřed  aktivního dolu  jsem si nemohl nechat ujít.  Důl Cigeľ, patřící Hornonitranským  Banim Prievidza  nabízí totiž  prohlídku  ve vytěženém úseku ,  zatímco v ostatních  se stále těží.  Navíc nedaleko je uznávaný slovenský hrad Bojnice, takže o výletě bylo jasno. Prohlídky jsou dvě denně, od desíti a od dvou.  A protože 100 km přes Slovensko znamená 99,5 km přes vesnice, kde všichni  dodržujou padesátku (asi vědí proč, „policajtov“ je tu jak naseto), tak nám jedna prohlídka utekla. Což bylo nakonec dobře, byl to zájezd maďarských důchodců a DunaTV.hu , takže nebylo o co stát. Vyrazili jsme tedy na prohlídku hradu, jen zvenku, nebyl čas. Do druhé jsme se do skupiny už dostali, mezi vysokoškolské studenty geografie jsme doslova zapadli.

Po nezbytné instruktáži jsme dostali dvě hliníkové osobní známky, kulatou a hranatou (já měl dvě hranaté, ale na principu to nic nemění). V šatnách nafasovali helmu, modrý plášť a brašnu se sebezáchranným prostředkem, který by nám měl poskytnout dostatek kyslíku na 45 minut v případě úniku methanu nebo požáru a tedy zakouření ve štole. Jako normální horníci, tady necháte jednu známku. Přestože má jít o  blbuvzdorný systém, našlo se pár expertek co si schovaly obě .

Následovala  lampárna kde jsme dostali  klasickou lampu hovnosvitku, do tašky cca tříkilovou baterku a hurá na nádraží. Jde o  kryté nádraží, kde se setkávají vlaky s horníky a  čekají zde vagony s vytěženým materiálem, než je posunou na výsypku. Důrazně nás varovali, ať se nesnažíme zvedat foťáky kvůli panoramatickým fotkám, a to protože dost nízko nad hlavami jsou napnuté troleje s 300V stejnosměrným proudem.  Přesto to svádí, nádraží je prvním místem, které je společné s provozem a má svojí atmosféru.

Na druhé koleji  jsme nastoupili do poměrně luxusního vláčku s uzavíratelnými dveřmi, které výrazně snižují hluk za jízdy a podle slov průvodce i v zimě, kdy je v dole jen plus pět stupňů a kvůli větrání šachet je zde průvan až 9m/s. Protože jsme vlezli do posledního vagonku, jel s námi jeden ze dvou průvodců. Dovolil nám otevřít dveře, takže jsme si mohli vychutnat rychlost 12 km/h.  Na první pohled nic moc, ale když jsme jeli odél vlaku s materiálem na druhé koleji, byl to pěkný fofr.  Dopravní štola je sice pro dva vlaky, ale místa tam moc není, dělí je od sebe asi dvacet centimetrů.  Má čtyři promile stoupání a je postavená ze skosených betonových hranolů, do sebe zapadajících a tvořících kruhový průřez. Zkrz okénko vlaku máte pocit, že jedete v pražském metru.  A oprávněně, důl byl otevřen na přelomu padesátých šedesátých let a zkušenosti pak využili při stavbě prvních úseků metra, kdy nebyla vyladěná ražba razícími štíty.

Asi po dvou kilometrech vlak zastavil a průvodce vyskočil, aby  přehodil výhybku a otevřel protiprůvanové dveře.  Tady začíná skanzen, vedle pokračuje aktivní těžba.  Na stěně je bílou barvou napsáno 2312 m a vlak definitivně  zastavuje.  Odtud pokračujeme asi půl kilometru pěšky,  uprostřed teče regulérní potok podzemní vody. Po stranách štoly jsou vyvýšené betonové chodníčky, ale i tak měly některé  děvčice svoje  sněhobílé adidasky pěkně zasraté.

Samotná prohlídka byla zajímavá, i když trochu dlouhá. Zpestřením byly ukázky techniky, jako například hydraulického překladače nákladu z kolejového vagonu do závěsného kolejnicového vlaku,  nebo nepřeslechnutelná ukázka havarijní sirény. Zajímavostí jsou i polystyrenová korýtka plná vody zavěšená u stropu. Někdy se nahrazuje voda jemným kamenným prachem. V případě výbuchu metanu se roztříští a rozprášená voda nebo prach ztlumí rázovou vlnu.

Pak už jen zpět k vlaku, trochu matoucně má vepředu červené světlo. To znamená že veze lidi a má tak přednost před zeleným (materiál) a modrým (výbušniny) světlem. Na závěr ještě krátký filmík a pár fotek závodu z venku i s dopravní lanovkou.