Hasíme si to z města po stejný cestě, co jsme přijeli. Jako obvykle máme zpoždění a tak to docela šviháme. Miguel chvíli protestuje, ale po všeobecné shodě a konzultaci s tachometrem uznává, že včera večer to kalil ještě rychleji. Slunce svítí, o vysoké hory se rozbíjejí bílá oblaka, prostě idylka. Jako blesk mineme hráz rybníka, říkám si že si jí prohlédnu z druhé strany, ale to ještě netuším, že za chvíli tu pojedu potřetí a to dokonce s majákem. To samé je s mostem v rekonstrukci, kde dopravu řídí dva kluci s PMRkama, vypadaji jak ty z Tesca. Ty PMRka, ne ty kluci. Chvíli to trvá, kolona sem a kolona tam.
Asi tak deset kilometrů za Gjirocasterem se silnice stáčí mírně doleva. Přehledná zatáčka. Tak jako ostatní to tu kulíme asi osmdesátkou, přestože značky doporučují třicítku. Ale zkuste jet padesát kilometrů po nové asfaltce třicítkou. Na začátku té mírné zatáčky krásně vidím ohromnou cisternu Mercedes, pomalu se šinoucí ke kraji. chystá se přejet kolmo z jedné strany silnice na druhou. Pár metrů. Jak jí vidím, na tachometru osmdesát, preventivně sundavám nohu z plynu a v duchu si poťouchle říkám, že by to ten trouba mohl zkusit přejet. A taky že jo. Přestože už auto mírně zpomaluje, stejně se řítí Mercedesu do dráhy. V tu chvíli mám už nohu připravenou na brzdě, a říkám si že mě ten debil chce jen vylekat, strčením čumáku do silnice. Ale kolos se nezadržitelně valí dál. Zbývá ani ne patnáct metrů. Cisterna je už za půlkou a já zběsile dupu na brzdy. Vší silou, kterou je třicetileté auto bez posilovače schopno vyvinout se snažím zastavit včas. Marně. Stavba pokryla silnici jemnou vrstvou písku a protože netěsnící cisterna evidentně nejela poprvé, pokrývala silnici mazlavá vrstvička bahna, po kterém jel žigul jako sáňky.
Náraz do cisterny
Všechno se zpomalilo. Pamatuju si naprosto přesně, jak mě lákalo to strhnout doprava, na sjezd ze silnice, ale to by znamenalo proletět strážní budkou. To že byla z betonu jsme se dozvěděli později. Celý můj obzor vyplnilo obří kolo cisterny, postupně a nezadržitelně se zvětšovalo. Tísnivý pocit, že je to v prdeli se změnil v jistotu. Ze zadní lavice ječela Markéta, vysoké čistéáááá… znělo celou dobu. A pak to přišlo. První, krátký a jemný náraz, jak se plechy dotkly a začaly ohybat. Pak ten druhý silný, jak jsme se definitivně zastavili. Po celou dobu Markéta vydávala operní jekot, což mi bůhví proč přišlo veselé. Možná proto, že jsem zase boural. A že jsme živí. 
O tom mě přesvědčovala tupá bolest mezi očima, o volant jsem si rozsekl nos.
Ve zlomku vteřiny po nárazu se Béňa otáčí dozadu a zjišťuje, zda jsou v pořádku. Jsou, jen nějak divně nalepení na přední sedačky. To jak se vythhlo ukotvení zadní lavice a náklad včetně plynové bomby na vaření šel dopředu. Trochu nadávají, ale potvrzují že jsou ok. Všichni tři v chvatu vyskakují z auta. Teď terpve mi dochází, že mě se nikdo neptá. Béňa to potom vysvětloval tím, že to se rozumí samo s sebou, že předpokládá, že přežiju všechno. Hezké, ale tenkrát jsem najednou v autě zůstal sám. A přišla panika. Vyděsil jsem se, že auto vybuchne. Sám jsem si hned vynadal a možná slíbil míň sledovat americký krváky. Druhá chvíle napětí přišla, když dveře nešly otevřít. Auto dostalo náraz hlavně na moji stranu a tak se zkřížily, včetně vyraženého předního skla. To že vidím všechno rozmazaně jsem přičítal šoku. V přicházející hysterii jsem dveře vykopnul nohou a ocitl se ven z auta.
Tam už pobíhali jak tři ostatní členové expedice tak spousta Albánců. Snažíme se hned natáčet a fotit, co se stalo, Béňa je v tomhle třída, já jsem trochu mimo, ale snažím se předstírat, že mám vše pod kontrolou. V tom mi pomáhají moje znovu nalezené brýle, které při nárazu proletěly zkrz přední sklo a skončili na hraně motoru. Nepoškozený, nosím je dodneška. To se nedá říct o kombíku. Ten je prostě v prdeli.
Protože jako jedinýmu mi teče po obličeji krev z rozbitýho kořene nosu, dostává se mi větší pozornosti. Malej agilní chlápek v modrým pulovru se mě ujímá s tím, že mě bez diskuzí vezme zpátky do města, do špitálu. Váhám. Pak zvítězí dobrodružná povaha, a se skoro dětskou radostí se těším na zážitek z albánské nemocice. Sedáme do jeho Golfa, je vyjímka, nemá mercedes, proč, to se dozvídáme později. Takže frčíme zpátky do města a zbylé rři necháváme na místě. Beru si jen pas a nějaký kraviny, peníze. Foťák a tak nechávám na místě.
S policíí do nemocnice
Svištíme zpátky místama, co jsme před chvílí projížděli v žígu. Mísí se ve mě pocity. Sedím, nebo spíš ležím v sklopené sedačce golfa, mám výhled na ty skvělé hory, co se tyčí nad mraky. Říkám si jaká je to prdel. Najednu stranu se všechno pokazilo, zase jsem boural, auto v háji, Kosovo neuvidím, kamarády jsem vystavil riziku. Na druhou stranu tyhle super zážitky. Třeba jako ten na rekonstruovaném mostě. Celou cestu maník pouští balkánský vypalovačky a zuřivě bliká a troubí. To je to co jsem měl dělat já, když jsem najížděl do té zatáčky, je to jasný signál. Moje chyba. Nevadí, teď vidím, jak to funguje, jedeme jako expres. Když přibrzdíme u toho mostu, začne zuřivě gestikulovat, ukazovat na můj krvavej nos. Protože vezou zraněnýho z molto carambolo, e machina accidento strašně spěchaj do špitalle zastaví maníci dopravu a my máme zelenou.
Po příjezdu do nemocnice mě čeká překvapení. Těšil jsem se na polní podmínky, ale díky štědré pomoci Japonského císařství je nemocnice kompletně zrekonstruovaná. Vypadá lépe než lecjaká okresní nemocnice u nás, byť s architekturou z padesátých let. Na ošetřovně si lehnu na lůžko a ostatní zkoumají co jim to přivezli. V jednu chvíli se nade mě naklání asi osm lidí, včetně dvou doktorů a tří sestřiček a uklízečky co šla okolo. Novinář zase vysvětluje jak k tomu došlo, je evidentně dobrý vypravěč, postarší doktor uznale pokyvuje hlavou, pak prohodí pás vět, zřejmě určuje další postup a nechává mě v péči dvou sestřiček, Ta starší, asi zkušenější, ale taky tlustší a ošklivější navléká jehlu a nit. Polévá ji desinfekcí, čistí ránu a začíná šít. Ta mladší a hezčí mi soucitně tiskne ruku, povídá něco laskavým tónem. Má krásný velký oči a proto se přiblble usmívám. Než se naděju, mám to zašitý. Škoda, ani jsem si to nevychutnal, děkuju té starší ještě více přiblble se usměju na tu mladší, hezčí a už mě novinář lifruje do auta, že jedem zpátky.
Tak ještě jednou k nehodě. Tentokrát cizí
Znova projížíme kolem rybníka, jako před necelýma dvěma hodinama ještě v žigulu. Na rovince ale náhle brzdíme a otáčíme do protisměru. Potkáváme policajty, co to na staveništi uzavřeli a míří na stanici. Přestupuju k nim o auta vyrážime. Mají tmavě modrého passata, vypadá jako poslední model, v metalíze, ale asi už něco pamatuje. Kontrolky na palubce hlási nefunkčí posilovač řízení, problém v převodovce a ještě dvě nebo tři červený ikonky, kterym nerozumim. Ale nevadí fičíme zpátky do města. Místo houkačky majáku, který nemají, blikají a troubí. Před mým oblíbeným rybníkem dojíždíme kombajn, je širší než silnice, nemůžem ho předjet. Jede pomalu, my jsme nalepení deset centimetrů za ním. na troubení vyleze z kabiny umašťený zemědělec, koukne na nás, vzápětí vylezou dva. Nevidím policistům do tváře, oni asi ano, a tak rychle zalezou. Na konci hráze řidič hodí myšku, tip top vyhne se kamionu v protisměru a předjede kombajn. Policisté mlčí ale přesně v okamžiku, kdy míjíme dveře do kabiny, spustí jako jeden muž proud nadávek, div kombajn nesfouknou do škarpy. Uleví si a my frčíme na stanici.
Místo na stanici ale jedem k jiné, tentokrát domácí nehodě. Stala se v horní části města, takže už zase šplháme a padáme úzkýma uličkama města. V jedné ze zatáček se dva maníci na autech nedohodli na přednosti na úzké ulici. Chvíli na to koukáme, objevuje se novinář, fotí a píše si poznámky ale když vidí, že se nestalo nic zajímavýho, bere mě zase do auta a jedem na stanici. Tam se potkávám se zbytkem, odvezli je autem stavařů a žigula na podvalníku. Béňa mi do ruky vrazí stan s tím, že vzal to nejcennější co mám. Bylo to moudré rozhodnutí. S většinou vecí co mi nevzal jsme se pak už nikdy nesetkal.
Peripetie, na stanici trvaly asi tři hodinky. Muselo se to zapsat do knihy, vysvětlit si co a jak. Pak teprve definitivně opouštíme Gjirocaster. Místo na sever, jedeme ještě více na jih. Cestou míjíme vrak žigulíka, odtáhli ho před stanici do škarpy. Pošleme novináře pro nějako kravinu, tuším létající talíř. To skutečně DŮLEŽITÉ, tedy espézetky, tam necháváme přimontované. Mnohokrát si Kovára na tenhle moment vzpomněl, když je po něm chtěly úřednice na dopravním inspektorátu, aby mohly auto oficiálně zlikvidovat.