Myšlenka odjezdu byla stejná jako u Ukrajiny, tedy vyrazit se po práci. Potíž byla s Migulelem, který sice skončil ve werku ve tři, ale v Reichu, tedy v Německu, což obnáší šest hodin jízdy do Prahy. Takže nakonec jsme vyrazili něco kolem deáté večer, na poslední chvíli volíme trasu přes Buďějky, Linz a Gratz. Druhou trasu, tedy trasu přes Brno, Vídeň a Maďarsko jsme si nechali na návrat.
První řídící směnu jsem si vzal já, Béna je lepší řidič v hluboké noci, kolem druhé až páté ráno prostě nevydržím. Cesta ubíhá v pohodě, zelený žigul plave, bohužel víc než bílé žígo. Dá se to zvládat, i když občas mám pocit, že posádka za mnou lítá jak nudle v bandasce. Naštěstí tvrdě zařezávaj, Markéta s Michalem jsou do sebe zaklíněný v dost legračních pozicích, který ještě ke všemu každou chvíli mění. Máme směr na Rakousko, Slovinsko, dolů přes Maribor.
První zastávku dáváme v Tescu v Budějkách. Nakupujem balenou vodu za směšnou cenu 3,50 Kč lahev dva kartony a něco málo jídla. Už toho neberem moc, přesto máme vrchovatý košík. U korporátní pumpy zakládáme bank, Markéta místo vkladu platí první společnou nádrž. Takto vyzbrojeni míříme na rakouské hranice, tam jsme něco kolem půlnoci, nevím přesně, ještě byla tma. Kupujem dálniční známku a frčíme vytrvalým tempem na jih. Postupně se rozednívá a začínáme platit první dálniční tunely. Systém a cena nám není úplně jasná, ale to nevadí, uplatňujeme pravidlo „všechno dělíme čtyřma, takže to není tak zlý“.
Kolem šesté začíná svítat a vynořují se první vrcholky hor. Na luxusním dálničním odpočívadle nejen natáčíme první malé video, ale hlavně střídám Béňu, řídil celou noc a už má dost. Pokračujeme směrem na slovinský Maribor, cesta ubíhá rychle. Tlačím třicet let starý plynový pedál na podlahu, motor na čtyřku sice mocně, ale zato pravidelně řve. Pod 14O km za hodinu nejdeme. Před Mariborem někam uhýbáme, trochu bloudíme. Nepamatuju si už kde to bylo, ale rozhodli jsme se sjet z cesty na malý plácek, kde rozbalujeme a likvidujeme sváču.
Po doplnění sil pokračujeme v jízdě, naším cílem je dnes dosáhnout Sarajeva. Překračujeme kvůli tomu již několikáté hranice. Tentokrát chorvatské, ejhle jazyková příbuznost s češtinou je znát, s velikou radostá vjíždíme do vsi Sračinec, a když tu ještě míjíme benzínku Milka je naše nadšení obrovské.
Protože docela pospícháme, občas předjíždíme i rychlejší vozy, pro které to musí být zajímavý pohled. Ještě zajímavější podívanou obstaral Kovára. Dopolední sluníčko totiž začíná pálit a tak se mu zapařil zadek. Aby ho vyvětral vystrkuje ho za jízdy z okýnka. Naštěstí má černé slipy. Dle slastného výrazu ve tváři to vypadá že mu tahle exhibice dělá maximálně blaze. Bez dalších excesů v pohodě pak překračujem Bosenské hranice.
Kolem poledního vjíždíme do Banja Luky. Město ničím větším zajímavé. Jde o okresní město, docela hezké, s bouleuvardy, parky a fontánami. Pro nás bylo důležité stánkem na rohu, kde jsme ochutnali balkánské speciality. Pleskavicu a šašliky, v tom horku s námi přemaštěné (asi skopové) maso pěkně zamávalo. Pro jistotu frčíme dál, směr Sarajevo.
Do města samého přijíždíme kolem páté, sluníčko ještě pálí. Asi deset minut před vjezdem do města míjíme ceduli s ukazatelem Camp ale vede někam do polí, tak sázíme na jistotu a hledáme kemp Oaza. Tam se dostavujem kolem sedmé.
Jde o moderní, oplocený kemp s recepcí. Trochu nelibě jsme nesli uložení pasů do depositu, ale vypadalo to v pořádku, čistá a vybavená kancelář vzbuzovala důvěru. Zaplatili jsme za auto, dva stany, a čtyři lidi. Rychle postavit stany, uvařit rychlý instatntní nadnárodní oběd a vyrazit do města. Je to živá, rychle se zotavující metropole. Pozůstatky po válce tu jsou sice jasně patrné, ale spíš ve formě zazděných děr po ostřelování. Couráme se centrem, přes místní bazar až k obrovskému hřitovu. Je to silný zážitek, tisíce náhrobků se stejným rokem úmrtí.