Po výjezdu z hraničního pásma pozorujem z nadšením bunkříky rozeseté kolem. Průvodci nelhali, je jich tu jako máku. Asi po půlhodině cesty přijíždíme k mostu přes řeku vytékající z (nebo do, to jsem nmezjistil) stejnojmenného jezera, za kterou se má nacházet Škodér. Most je ocelový, tak na jednou auto a přejíždí se po letmo uložených břevnech. Na konci stál policajt a strašně nás vypískal, ani nevíme za co. Tak jsme radši pokračovali v jízdě. Asi za sto metrů je odbočka do města, nenechte se zmást, že není značená. My jsme ji přejeli, ale vrátili se a vjeli na vstupní bouleuvard. Bylo to nepopsatelné.Široká třída s chodníky na krajích a uprostřed. Tak to asi mělo vypadat. Místo toho jsme vleji na dva tankodromy oddělené od sebe asi půlmetr vysokým středovým obrubníkem. Sledování okolí je rušeno kličkováním mezi haldami suti, jáma na každém druhém metru. Pruhy nenexistují, chvíli jedeme sami uprostřed, chvíli jsme tři vedle sebe. Protože střední pruh nejde přejet,tak ten co se připojuje a chce jet na druhou stranu, to bez rozpaků švihá v protisměru, po něčem, co má být krajnicí.
Bouleuvard naštěstí trvá jen chvíli, na kruhovém objezdu už je asfalt všude, tak jak to má být. Jako řidič se začínám bavit. Ostatní jako spolucestující se dostávají do panického stavu. Albánská doprava je poznamenána svým mládím a živelným vývojem. Zářným příkladem jsou kruhové objezdy, Při vjezdu na kruhový objezd řidič zatroubí a prostě na něj vjede, Tím že zatroubil si zjednal přednost, pokud ovšem nezatroubil již někdo před ním, V takovém případě má naopak přednost řidič druhého vozidla. Pokud z objezdu vyjíždíte, není nutné blikat, ani troubit, doporučuje se střihnout to nejbližší mezerou mezi auty. Pokud potřebujete vyjet na výjezdu po vaší levé ruce, není nutné objíždět celý kruhový objezd, ostatní vaši krátkou jízdu v protisměru pochopí. Stejně tak cyklisté. Albánští cyklisté v žádném případě objezdy neprojíždějí tak jak jsme zvyklí u nás, v rámci bezpečnosti je přejíždějí nejkratší možnou cestou,včetně protisměrné jízdy. Protože nemohou troubit, loupnou vám to před čumák auta bez varování. Do toho ještě chodci, pohybující se podle mě tak, aby v každém bodě doplnili koncentraci aut, kol, motorek a lidí na správnou hustotu. Jedině tak může tento organismus fungovat plynule a bez větších zádrhelů. Je to systém, který mi naprosto vyhovoval a po pád hodinách jsem řídil jako rodilý Albánec. Snad jen to problikání světly, což na rozdíl od nás znamená: pozor! Jedu já! jsem nedělal. A to proto, že to žigul neuměl, musel bych pokaždé rozsvěcet a zhasínat světla knoflíkem na palubovce. Doteď si myslím, že jsem blikat světly měl, ale o tom později.
Škodérské silnice nás překvapily ještě jedním jevem, který se opakoval i později – kanály. Respektive jejich víka, protože tam žádná nebyla. Albánci ale kanalizaci šikovně umisťují doprostřed ulice, takže tvoří jakousi přirozenou dělící čáru, jen nesmíte koukat kde co lítá. A to doslova, protože před naším autem letěly vzduchem odpadky, zabalené v igelitce. Mladá žena, které se nechtělo přecházet na druhou stranu k odpadkové hromadě, se rozhlédla, vychytala si mezeru mezi dvěma vozy a šup – taška letí vzduchem. Sviští obloukem přes oba jízdní pruhy a dopadá přesně na hromadu odpadů vedle převráceného kontejneru. Naprosto kouzelná situace.
Dochází benzín a tak musíme natankovat. Plnění nádrže má pro nás zas nezvyklá pravidla, čerpá výhradně majitel pumpy nebo jeho pobočník osobně. A platí se předem. Nemáme žádné peníze v hotovosti, a tak nás od pumpy posílají k bance. Překvapivě tu mají i síť bankomatů, a docela hustou, byť monopolní jedné banky, tradičně Raiffaisen bank. Hlídám auto a ostatní jdou vybrat. Když jsou zpět, jako správní mafiáni, zavření v autě, si mezi sebe rozdělujeme kolem šedesáti tisíc. Něco do banku a hurá nakupovat benzín. Chvíli trvá, než přesvědčíme pumpaře, že napřed se pumpuje a pak se platí, chtěl to podle místních zvyklostí dělat naopak.
Asi po hodině se vydáváme do Tirany, tedy na jih. Cesta byla místy skvělá, místy naprosto příšerná. Albánci mají krásné, rovné a hladké dálnice. Bohužel jich mají málo, mnohem více mají silnic první třídy. Ty se podobají silničkám někde v Podkrušnohoří. Přesto se pro nich žene doprava ve dvou i třech pruzích. To co na mapě vypadalo jako kousek, je proklatě daleko, respektive trvá dlouho. O tom jsme se přesvědčili, když jsme si chtěli udělat odbočku na vykoupání k moři. Nakonec se z toho vyklubala jízda autodromem na hodinu. Ale stálo to zato, odměnou nám byla nejen krásně zvlněná krajina posetá bunkříky, rachtání ve velkých vlnách moře ale i oslice, uvázaná u jednoho z betonových hříbků. Chvíli jsme zkoušeli, zda bychom na ní dokázali jet, ale Béňa coural nohy po zemi. Díky tomu, že na plážích nemají uklízecí čety, povaluje se na pobřeží spousta bordelu, ale to je všude, i v Chorvatsku po ránu. Tady alespoň nebylo živé duše, celé pobřeží bylo jen pro nás.Zpátky míjíme chlapíka na oslíku, asi má kratší nohy než my.
Naftová pole…
Probíjející ubytování….
——————————
a zas chybí……..