Barrandovo bahno
Přestože jsem o ní díky netu už leta věděl, vzpoměl jsem si na ní až díky článku z černé kroniky iDNESu , o dalsím kandidátu na Darwinovu cenu . Původně to u nás vypadalo sedmičlenný „dav“ jsme zůstali jen dva, což je asi tak jeskyňářské minimum.
Jeskyně má vchod na úrovni terénu a nedivím se že do ní leze tolik lidí a že je dole tak nastláno. Ale hned za první zatáčkou začíná jílová skluzavka do temnoty, uvítali jsme jištení přes dva borháky v čele chodby. Tak jako někteří před námi jsme napřed špatne slanili rovnou dolů, po vyškrábání se nahoru jsem si všiml pokračování dómu za tou pulkinou, do tzv. Tobogánu. Jeskyně se skutečne kroutí jako skuzavka a končí v malé kaverně v Polosifonu. Tam ve mě hrklo, je přes deset mertů dlouhá plazivka asi třicet centimetrů vysoká. Popis nelhal, člověk si musí sundat helmu, aby se tam mohl pohybovat. Naštěstí tu bylo sucho, což se o dalších chodbách říct nedalo. Z mazlavého jílu se tak dá dělat spousta postaviček a nápisů. Podle mapy měly stoupat k místu zvanému U Knížky, ale to se ukázalo jako omyl, minimálně jednou chodba klesá. u samotného konce jeskyně je minigalerie postaviček a igelitka s něčím, co bývalo hlubinnou knížkou. Teď je to jen hrstka kompletně provlhlé celulozy, takže až tam někdo půjdete příště, vemte knížku s sebou.
Zbývá cesta zpátky, přestože s sebou vláčím foťák, není na to moc čas a chuť (více fotek najdete TADY ). Venku už je taky tma, je všední den po práci a čtyři hodiny v podzemí jsou znát. Přestože venku evidentně pršelo, v jeskyni je pořád stejně. I tak máme bahno až za ušima (v lepším případě).
Zadrátovaná Jeptiška – ferata Oyibin
Protože je to „naše“ nejbližsí ferata, navíc spadající do kategorie fun, chtěl jsem tuto krátkou feratku už dlouho navštívit. Leží v Německu, necelé tři kilometry pěšky z Dolní Světlé, asi kilometr za hraničním přechodem u Falknštejna, což je vlastně jen řada z neopracovaných balvanů v lese. Jde se z malého parkoviště na konci obce stále po zelené a opravdu to nejde minout
Ferata je skutečně zadrátovaná, pro lezce je tam železa až moc a nebyl jsem sám kdo se v určitých pasážích nejistil. Každopádně pro začátečníky je to ideální možnost si osahat a vzdušné traverzy poskytnou dostatek adrenalinu. Toho měla až moc Léňa, akrofobie je silný nepřítel. Přesto oceňuju neskutečnou odvahu probojovat se skrz první část, včetně visutého žebříku. Kdo (jako já) nemá fobii, nepochopí jaký boj musela na té skále svést, plný modřin a a úplného vyčerpání.
Vzhledem k vydařenému počasí odpoledne provoz houstl a na zápis do vrcholové knihy se čekala fronta, za mě tedy bez zápisu. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na samotném Falknštejnu, do pískovcové věže byl kdysi vsazen hrad, je tu jištění, takže se (bez mága) da lézt i tady.
p.s.: trasa Jeptišky se bez lidí dá proběhnout do osmnácti minut.
Noční hodokvas na Mexiku
„Na jedno“ neni vždy nutné chodit pouze do hospody. Takový výlet „na jednou“ jsme podnikli s Petrem z pátku na sobotu. Vlakem večer tam a autobusem dopoledne zpět. Vzpomínka na mládí je fajn, ale příšte už jen autem. Vlak na trati Praha Hlavni nádraží – Karlštejn je sice klasika, ale 79Kč za jednu jízdu je moc. Oproti tomu autobus stoji jen 20 Kč, ale zas to jede přes hodinu vyhlídkovou trasou.
Při popíjení v přírodě sice taky smrdíte kouřem, ale tím lepším, borovým. Záchodky voní čerstvou travou, a spacáky, kam jsme se po vydatné dávce Zlatopramenu a Walkera krátce po druhé hodinne ranní zavrtali, máte hned po ruce. Parada.
Kurz Prusíkovaní
Protože Kovára projevil zájem si vyzkoušet techniku šplhu prusíkováním a Tomáš K zase metodu sebejištění tímto uzlem , rozhodli jsme se to vyzkoušet na Rabyňi.Jedinná příhodná větev na borovici v desetimetrové výšce byla však nedosažitelná z dvoumetrového žebříku a tak přišlo na řadu volné lezení pomocí smycí.Protože jsme nechali doma všichni foťáky, jsou fotky z mobilu, omluvte pls jejich kvalitu 🙂 Díky omezenému výkonu foťáku také neexistue fotka Kováry, kterak by v podvečer po pifku a grilovani prusíkoval.
V druhé půli večera zahrál maestro Tomáš klavírní koncert, v záplavě písní jsme zapoměli zapět ty obligátní Hasiče, takže snad příště.
Starostovy starosti
Ti, kdož byli v Bukovci nezapomenou, ti kdož jsou na Facebooku již dávno ví a pro ty ostaní prár fotek od ženicha. Oficální fotografie ještě nejsou ale už teď se těšim, stejně na video od kameramana, která považuje za nejromantičtější čas začátek osdesátých let a do toho tamé všecha videa stylizuje.
A proč starostovy starosti? Starosta je svědek ponašimu . A ženichův starosta by měl organizovat celý chod svatebniho dne. Toho se naštěstí ujal Venca, ale i tak toho na mě zbylo dost. Naštestí vše šlo jak mělo a ve čtyři ráno jsem si naposledy přiťuknul s mladou panínevěstou a následoval slastný spánek.
Inspektor Dálgliš – Kadlubiec
Toho si prostě nelze nevšimnout. Všem kdo někdy viděli alespon část britského detektvního seriálu, kde je hlavní postavou inspektor Adam Dalgliesh musí připadat že v Bukovci má svého dvojníka. Tata Kadlubiec jakobymu z oka vypadl. Vždy když ho potkám, čekám že se mě zeptá co jsem dělal včera večer a zda nevím něco o tom mordu na vedlejším panství.
Naštěstí pak promluví po našymu, nabidne pulku nebo dvě a rázem jsme oba doma 🙂 Ti kdo neví co je ponašymu najdou níže kus z pořadu České televize (celý pořad ZDE ) a ještě reportáž z Ostravského Tydne v regionech (reportáž najdete v 19 minutě a 35 vteřine).
Jelikož Karvinsky magistrát vydal knihu i CD, doufám že se brzy dostane po našymu do obecného povědomí. Škoda že se zatím nedá koupit v Pze.
Audi A6 3.0 TFSI quattro – 213 Kw
To se nedá nenapsat. Nečím takovým se opravdu nevozím každý den a když mi to jeden víkend říkalo pane, málem jsem to při vracení obrečel. Přestože to není sporťák, ale limuzína, dokáže těch 286 koní pod kapotou zatlačit posádku pěkně do sedadel.Přestože je to třílitrový benzínový šestiválec, spotřeba se pohybovala kolem deseti litrů.Je pravda že u benzínové stanice si osmdesátilitrová nádrž řekla o své ale ještě nikdy nebylo tech víkendových tisíc ujetých kilometrů tak krásných, zábavných, pohodlných a nezapomenutelných. A to vše díky Auto Plus . Celou recenzi na konkrátní vůz kterým jsme na svatbu jeli i my najdete zde , a to včetně rozsáhlé fotogalerie.
Petrovo těžké dopoledne
Rozkaz zněl jasně. Petr se rozloučí se svobodou tak, že si to nebude pamatovat. Spolu s Vencou se toho úkolu zhostil dokonale. Přestože jsme nechápal proč je rozlučka se svobodou spojená s víkendovým grilováníl kamarádů z vysoké, běh večera mě přesvědčil že to má svá pozitiva. Především samotná myslivna, kterou najdete zde , je ideálním místem, kde vás nikdo neruší, a všichni okolo měli upřímnou radost, že se Petr a Venca zhostili ukolu tak pilně a svědomitě.
A protože Vašek se odebral po ranu do auta kde trpěliivě vyspával odjezd do Prahy, přinášíme (díky Kovarovi) par foteček ženicha v jeho ranním rozjímání, ze kterého ho nevyrušila ani motorová sekačka, kterou byl sekán trávník před myslivnou.
První jarní finnování
Po Honzově svatbě zbyla celá volná neděle a tak jsme se rozhodli vyrazit na Rabyň, kde v rámci romantického víkendu Béňa přesvedčil jani, aby s ním odtáhla Finna na vodu. A protože příjemě pofukovalo, nedalo se nevyrazit. Sice jsme měli jen jednu vojenskou plovací vestu, ale tím že byla dvoubarevná se dal vyvolat dojem že je vest pro celou posádku.
Stejně tak důležitou je ochrana hlavy, což starý mořský-slapský vlk samozřejmě ví. Jani mezitím dokončovala obraz na plátno, alias prostěradlo.
Doupovské hory
Spíše než o hory jde o vrchy, ale i tak jsou tam pekelná stoupání a převýšení. Z Bochova autem za Těšetice a pak přes vrch Klobouk, za ním je tanková střelnice. Někde cestou jsme museli minout ceduli, spíše ten chumel cedulí, že vstupujeme do VVP. Po poledni se v prudkém sluníčku škrábeme na Hradiště, nejvyšší to vrchol. Přes Prachomety dolů do Doupova. Ani z jednoho nezbylo lautr nic, jen krásné nové cedule a vyasfaltované cesty, které vylákaly zmiji vyhřívání. V doupově také potkáváme pár výletnků, kteří nám potvrzují že zmiji si tak yvyhotili ale jestli prý nevíme kde je nádraží. Při pohledu kolem, kde krom vojenských budek není z civilizace kámen na kameni, jej máme za blázna. Až doma zjišťuju že myslel hospodářskou budovu u zrušeného nádraží, která jako jedna z mála dosud stojí.
Z Doupova si děláme malou odbočku ke hrobce Zedtwitzů,je tu nová mříž na vstupu, krypta je samozřejmě dlouho vyrabovaná a válí se v ní spousta bordelu. Na cestě zpět nás potkal chlapík s autem od Vojenských staveb a lesů, že drží protipožární hlídku, jesli pry zname cestu zpet a ať radši nepotkame vojenskou policii. Stějně už čas pokročil a čeká nás příšernej (podle mapy) krpál přes hřeben za Hradištěm. Mapa lhala. Byl ještě delší a strmější než se zdálo. Na samém vrcholu nás minul Honker naložený vojáky v plné polní, naštěstí jsme asi působili jako členové protipožární hlídky. To asi ten Lenčin khaki baret.
Vůbec, „členů“ bylo v prostoru jak naseto, někteří se proháněli i ve vystajlovaných Feliciích. Asi si taky všimli těch cedulí až cestou zpět jako my, po 25 kilometrech v prostoru.
Potkali se u Kolína
Oficiálně jde o „významnou ukázku vzájemného vztahu hrubozrnných ortorul a středně zrnitých facií migmatitů a migmatitizovaných pararul. Kromě toho představuje relativně málo deformovaný segment kouřimských migmatitů a ortorul“. Laicky řečeno je to krásný kus skály 50x50x30metů, schovaný do údolí hned vedle Kohoutova mlýna, na dohled od krásného viaduktu. Za pěkně odjištěnou a čistou skálu může HOPUSUK , jehož členky jsme měli tu čest odpoledne pozorovat a zejména poslouchat. Je neuvěřitelné, kolik toho parta čtyř ženských ve věku 30 – 40 let je schopná probrat. Od vaření, nakupování, přes porovnávání matroše až k lezecké výuce. Ani při lezení se moc nezastaví a komentují a rozebírají skoro každý krok. Jistá Šárka , která v tomto vynikala přidala ještě široký repertoár vzdechů a její sténání se neslo sluncem zalitým údolím.
To naštěstí ani v nejmenším nerušilo malou Viktorku,o kterou se Jani a Leni staraly a když pak zabrala ve stínu smrčku, šly si zkusit několik cest, které připravil Fíla. Nutno podotknout, že se většinou nestrefil a přecijen převisy nejsou ideálním startem na prvni lezení po porodu. Nakonec vyhrála vyhřátá plotna, do které se odvážně pusila i Lenka, a byť ji po několika metrech zastavila závrať, byl to pěkný výkon. Pivko a večeře v Kutné Hoře byly takou pěknou tečkou za povedeným dnem.
Rytířská štola
Povedlo se! Poprvé jsem prošel podzemím z Mexika na Velkou Ameriku. Přestože okno do Rytířské štoly mě lákalo již před těmi deseti dvanácti lety co jsem na Velkou Ameriku jezdil na koupani, nikdy jsem se do něj nevyšplhal. I tentokráte jsme to vzali opačně, z Mexika.
Vystavěli jsme s Plívoušem důmyslný kladostrojný záchranný systém, který nám byl nakonec k prdu, protože byl na špatném místě. Druhý pokus už byl úspěšnější a tak jsem slanil na Zaječí vyhlídku. Pověsti nelhali, je to napůl vytěžená štola v 1.patře. Několik borháků ukazuje na čilejší horolezeckou aktivitu (stejně tak zrezivělá ocelová lana a kříž pod římsou s desitkou cedulek). Na konci byl opravdu komín do druhého patra, do Rytířské štoly. Požádal jsem o vytažení nahoru, ale díky sklonu skály nebyl kladkostrojný systém úplně platný, zbýval oblíbený pološplh po laně s dobíráním. I tak se ale Plívouš těšil, že ho jednou použije na ledovci, až upadne do trhliny.
Kvalitní fotogalerii toho, jak to vypadá zvenku najdete zde a popis štoly zde i s fotogalerii. Co nejde popsat je pocit když se blžíte ke skalnímu oknu ve výšce padesáti, metrů, naproti skalní masiv, všechno zalité sluncem. Jinak ve štole je slušný průvan, ale v Bahnité štole se vhlko drží a vytváří spolehlivý jílový koberec. Odměnou je pak okno na Velké Americe s netradičním výhledem odspoda. A když už jsme tam byl, tak jsme využili Jezerní štolu s komínem pro přechod na druhou stranu. Na Vodní štolu a Hagenovu vyhlidku nebyl čas, tak rychle vykoupat (ruku) ve ledove vodě a hura po stezce k vyhlidce nahoru.
Na závěr ještě rychlý pohled do Slunečního lomu, který celá ta léta nezaslouženě unikal mé pozornosti.
Kokotské odpoledne
Krásný jarní den doslova vybízel ke krátkému výletu. Tip padl na oblast kousek severně od Plzně, kolem zaniklé obce Kokotsko i s přilehlými rybníky.Ty jsou zajímavé tím, že leží v podstatě na kopci, tedy alespoň Dolní kokotský rybník, takže neoplývá přílišnou hloubkou. Ale zdá se že v poslední době někdo pracuje na rekonstrukci, včetně úpravy dna a hráze.
Vtipný místopis doplňuje nejen nedaleká Kouřim, ale hlavně pramen U Čůráčku, který v době naší návštěvy vydával celou jednu kapku vody za vteřinu. Klabavské říční tunely,protínající celý kopec, jsme nechali napříště, a hurá na opulentní hody k Homolkovým do Rokycan.
R E P U B L I K A
Včerejší večerní akce v Národním muzeu mi připoměla, že o víkendu by měla skončit výstava Republika. Pro mimořádný zájem nekončí, naopak se prodlužuje . Bohužel největší lákadlo, a to originály Michovských dohod se musí vrátit. Množné číslo dohod proto, že je k vidění německá a italská mutace a ověřená fotokopie britské mutace. V padesátých letech dostalo Československo darem od Sovětského svazu také jednu verzi, po revoluci se však přišlo na to, že přestože byla napsána na orignálním stroji, podpisy tam byly dodány fotografickou metodou. Francouzi by také rádi dodali originál své mutace, ale slovy ministerstva zahraničí ji “ nějak nemohou nalézt“. Stejně tak však nemohou nalézt i originál Versailské smlouvy. Je možné, že shořela při požáru v roce 1940 (založeném Francouzi před pádem Paříže) nebo při požáru v roce 1945 (založeném Němci před osvobozením Paříže).
V souvislosti s výstavou jsem vzpoměl, že jsme byli i na jízdě historických tramvají z Výstaviště do Vršovic, kdo mě na následujícím videu pozná, má u mě pivo 🙂
Mexiko
Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, jaaa taky du. Tohle jsem si mohl pobrukovat když jsem slanil na dno Trestaneckého lomu alias Mexika, posledního z velkých lomů, kde jsme ještě nestáli. Nakonec jsem se tam dostal jen já, kluci zůstali na mezistupni a jistili krkolomnou cestu nahoru. Mokrá skála a pohorky není dobrá kombinace. Naopak se osvědčily atomkecky, byť jsem se do nich nevešel v botech a tak chůze po ledu v ponožkách stála za to. Nikam se moc nedalo, na krajích led odtával a vody bylo odhadem metr a půl.
Nicméně než jsme se dostali do Mexika, ověřili jsme pravost zprávy o kompletním zavaření všech tradičních přístupových cest do štol. Celá galerie na Malé a vlez u Pusťáku jsou důkladně zamřížované. Alespoň jsme přespali v ústí svážné štoly, v noci se nám zpět škrábat nechtělo.
Bor
V neděli prvního března jsme nechali uspat Bora. Za měsíc by mu bylo šestnáct let. Je to dlouhá, velmi dlouhá doba a kupa zážitků. Přežil sražení autem na pražské magistrále, několik závalů v norách, naběhal stovky kilometrů po lesích. Když na něj loni spadla čtyřicetikilová role ipy, podle roentgenu mu doktorka hádala šest let. Ale na to se bohužel rakovina neptá.
Jesenický sněžný masakr
Kvůli počasí a zprávám o lavinovém nebezpečí jsme se nakonec vyhnuli hlavnímu hřebenu.Trochu škoda, Dlouhé stráně, Mravenečník a Petrovy kameny zůstaly netknuté. Místo toho jsme zvolili bezpečnou trasu v západní části, z Adolfovic do Ludvíkova, kterou vypracoval JARV a najdete ji ZDE. Díky masivnímu sněžení se nakonec i tahle trasa ukázala jako navýsost náročná, mocnost sněhové pokrývky kolísala kolem metru a půl prašanu a tak jsme se od středy doslova probíjeli po kolena ve sněhu. Nebýt Plívouše kterému zdatně sekundoval Béňa, asi bychom tam byli ještě teď. Jizerské označení “ bílé svinstvo“ dostalo zcela jiný rozměr.
Přiznám se že vlastně moc nevím, kudy jsme šli. Na to byli experti ti zbývající tři, každý měl alespoň jednu mapu. Ale nebýt plívoušovy gpsky, a opět se budu opakovat, asi bychom tam byli ještě teď. I tak jsme rezignovali na původní trasu a brali to jak to jen šlo. První přespání bylo nedaleko Adolfovic u řeky (krom Jaromira, ten spal v hostelu), druhé pak u Kristova loučení v závětří turistického přístřešku, kde se báječně vařilo a usnout nám pomohla legenta o veteránovi z 1.světové, který tam dobrovolně zmrzl, když se po válce neshledal se svými kamarády.
Ještě ve čtvrtek večer jsme se rozhodli že celý pátek věnujeme sestupu do civilizace. Protože ani značené běžkařské cesty nenesly žádný otisk civilizace, zvolili jsme sestupově nejrychlejší trasu po chyklotrase. Co je cyklotrasa v léťe je tankodrom v zimě, o pády, skluzy a propady nebyla nouze. Od Adolfovické vodárny už to protahoval traktor, takže závěr byl opět sprintový.
Když jsme Plívouše i s jeho gpskou vysadili v Šumperku a o pět hodin později vyzvedli děvčata a zbytek skupiny, počasaí už hlásalo krásný slunný víkend.
Bílé svinstvo
Výlet na polskou stranu Jizerek se podařil. Až moc. Sněhu bylo spousta, vlastně padal celou sobotu. V pátek se Vojta, Plívouš a Béň rozhodli přejít půl pohoří a tak jsme trochu kufrovali.
Od kostela v Kořenově to byl pohoda sjezdík na vlak. Zaváté koleje vypadaly že nic nepojede, ale nakonec jelo a díky milé průvodčí to bylo zdarma (ale pst, nemáme to nikde říkat). Pak už zbývalo jen nalepit pásy (ti sťastnější,co je měli) a kobercovku (socky, co co je neměli). Čekalo nás stoupání na Tkacka Gora a Kozi Grzbet. Tam jsme bohuzel eskoncili ale vydali se za naproste tmy, s nefunkcni gps nekam dal do Polska. Následkem bylo dvouhodinove motani v hustem lese, spíš roští. Kolem desáté se to ostatní rozhodli zapíchnout (byl jsme beznadějně poslední a tak jsem přišel k rozhodnutému) na místě kus od cesty s udajnym vyhledem na kopec Bukovec. V rychlosti jsme odkopali pul metru sněhu na vytvoření jakési rovinky pro stany a hajdy spát. JARV, pro kterého to byla premiéra a nevěděl co ho čeká nechtěl umrznout ve spánku, ale kolem páte ráno to vzdal, aby v osm zjistil že přežil.
Sobota byla ve znamení nekvalitní kobercovky, kterou jsem si koupil. Navíc protože jsem nikdy moc neběžkoval, jistil jsem to v dlouhém odstupu z posleního místa. Nakonec jsme jen tupě zíral na levou a pravou nohu a snažil se nemyslet na to jak mi to klouže. Takže ani nevím kolik kilometrů jsme naběhali (to nevím doteď). Je fakt že freeride lesem v čerstvém prašanu stál za to. Od polévky na Jizeře to už začalo být už ok a ke konci jsem si i frajersky zabruslil. Celé tělo jsem si pěkně namoh, takže večer jsem nemoh.
Silvretta
Konečně. Poprvé ve svém dospělém životě jsem si koupil vlastní lyže. A rovnou skialpy. Díky JARV mám luxusní komplet, co na tom že je deset let starý. Barevná kombinace tomu sice odpovídá, ale začínám si na tu radioaktivní žluť lyží a zelinkavo fialové skelety zvykat. Hlavně, vzhledem k tomu že mě stály méně než dobrá večeře pro dva, je to super koupě.
A nezbytná data – Lyže Silvretta 1000, vázáni Silvretta 404. Délka lyží 178cm, míry 89-75-80 (skoro ideal, že?) jak jsou těžké zatím nevím, protože nemám váhu.Vázání má 1027g včetně vrutů.
Zimní Brdy
Poplašné zprávy že oteplení zasáhlo i Brdy nás vyburcovalo k akci. Bohuzel diky rodinohodinám, co musela většina dohánět jsme do ujezdu vyrazili jen dva. Sněhová nadílka nás mile překvapila, na rozdíl od příšerné ledovky, která pokrývala v souvislém koberci všechny cesty a tak o „tance na ledě“ nebyla nouze. Teplota byla na spaní komfortní, jen minus šest. Škoda jen že jsme neměli sněžnice, na cestách nebyly potřeba, ve volném terénu by se hodily.
Překvapilo mě, že na dopadové ploše ještě zbyla nejen koncovka rakety ale i tři exempláře cvičných bomb. Měl jsem za to už dávno vybrali lovci suvenýrů. I když pokušení bylo veliké, přecijen to nebylo cílem výletu 🙂
Sokolka
Původně nás mělo jet sedm, měli jsme spát na čtyřlůžáku a měli se flákat. Nakonec nás jelo pět (já dorazil solo koolem jedné ráno), spali jsme na šestilůžáku a já si vyrazil na patnáctikilometrovou procházku, kde jsem zabloudil, brodil se po pás ve sněhu, jel stopem, vyšlapal asi kilometr výškového rozdílu, dorazil za tmy a vubec, ale vubec se nemohl opalovat.
Nevim co Kovo-Elitex dělal(než zkrachoval), že si může dovolit tři chaty ,ale prý je Sokolka nejsockovatější. Navíc i starší ze správců se choval jako despoticky dědek. Asi to bylo tím že jsme nebyli zaměstnanci Elitexu, natož odboráři Elitexu (ti maji dle provozního řádu přednost předevšemi ostatními). Dlouhán Béňa spal na matraci na zemi, protože se nevešel do postele, stavěné na účastníky vyžařských kurzů pro školou povinné. Na druhou stranu s energii se zachazi velkoryse, teple vody byl vždy dostatek a všude teplo, místy přetopíno.
Lednová Grilovačka
Protože prvni čtvrtek bylo prvniho, připadlo otevření rabyňské grilovací sezony až na 8.leden. Počasí nám přálo, díky silným mrazům se všude držel sníh a led a tak jsme se vydali i s naději na ledoposlouchani. Bohužel Slapy mají nechtnou tepelnou setrvačnost, led se nekonal. Ale jinak nám počasí přálo, posuďte sami:
- Čtvrtek 22:00
- – 4 teplota vzduchu v chatě
- – 9 teplota vzduchu v křesle
- + 4 teplota vody ve Slapech
- + 120 teplota vzduchu v grillu
- Pátek 06:00
- – 13 teplota okolí
- – 1 teplota ve stanu
- + 3 teplota Slap
Panu B bylo dokonce takové teplo, že rozehřál i sníh pod stanem. Takře pohoda a doufám že mohu všechny jménem organizátora pozvat na další grilování.