Počasí, hory a děti nejdou obvykle moc dohromady. Jedno mají ale společné – dokážou vám velmi rychle zrušit jakýkoliv plán, který si předem vytvoříte. Na našem výletu do Tater jsme se dostali do téměř modelové situace.
Neviditelné pleso
Po příjezdu do Starého Smokovce bylo pod mrakem, lehce mžilo a kopce byly v mlze doslova pár metrů nad hotelem. Takže první den byl spíš flákačka. Druhý den se vyjasnilo, i když o trvanlivost počasí by se dalo hodit korunou. Nicméně jsme se vypravili na atrakci numero uno, tedy na Štrbské pleso. Místní úzkorozchodné električky s kolejemi širokými jeden metr už od počátku milénia nebrázdí uhlazené retro vozy jak z Anděla na horách, ale modernější a hranatější vozy vyrobené ve švýcarské licenci. I tak je to ale zážitek. Obzvlášť když si k vám přisedne postarší děda, co jede s vnukem na výlet. Je nahluchlý, ale chce si povídat. O tom, jak jeho dcera pracuje na Praze 6, bydlí u Pardubic a pracovala pro Klause na hradě jako právnička. Snahu o konverzaci o počasí ignoruje, protože narážky prostě neslyší. Ještě že to ze Smokovce na pleso trvá jen pětačtyřicet minut.
Štrbské pleso nás vítá stylově – je prd vidět, všechno se polozavřené, mrholí a zima leze za nehty. Náčelníka jízda vlakem vyčerpala, protop u buřtostánku zkoušíme polívku se zelím a klobásou za dvě pade. Trochu si já schová za mikinu, ale nakonec se z ní najíme všichni. Dál je to podle obvyklého scénáře – napruzelý otec vleče rodinu k jezeru, ze kterého není nic vidět. Junior se snaží využít všech možných zastávek cestou a matka rodu lehce nešťastně funguje jako nárazník mezi těmato dvěma světy.
Upřímně – chápu ho. Je vidět doslova prd, je zima a nic tu neni. I ty kameny do vody házet nesmí a furt jen aby někam štrádoval. Kombinací pasivního a aktivního odporu nakonec dosáhl změny trasy v nejbližším možném bodě zpět na parkoviště. Zbytek cesty domů proběhl bez družbychtivých spolucestujících. Zbytek dne proběhl v takové marastní náladě odpovídající mizérii venku.
Úspěch na Hriebenoku
V pátek ráno se vyčasilo. Chvíli to vypadalo, že počasí vydrží, a tak vyrážíme dopoledne do Tatranské Lomnice. Cílem je samozřejmě Lomnický štít. Raději bereme auto, parkoviště je zdarma a tušíme, že to s výstupem nebude jen tak. A opravdu – je plno až do dvou odpoledne. Vzhledem k předpovědi, slibující na sobotu nejlepší počasí z celého pobytu, kupujeme lístky za zítřek, na 11:20 ze Skalnatého plesa. K němu nás pohodlně vyvezou kabinkové lanovky, i tak máme vyrazit zespoda minimálně hodinu předem. Platím 102 EUR, plastové kartičky i papírové místenky vkládám do peněženky jako poklad.
Vracíme se zpět do Smokovce, a lanovkou se necháváme za 11EURvyvléct nahoru na Hrebienok. Máme zpáteční lístek, to kdyby se mi nepodařilo namotivovat Náčelníka. Naštěstí tatranský chodník, kdy musí, respektive může skákat mezi kamenama ho baví, takže postupujeme k prvnímu zátěžovému testu, asi 500 metrů vzdálenému Dlhému vodopádu. Chvíli mi trvá, než se přepnu na tatranské měření vzdáleností v minutách, navíc se to musí přepočítávat s dětským koeficientem.
U vodopádu po obvyklém focení krás a sytění břuchu odhaluji smělý plán na cca 5 km kolečko. Zdatnému turistovi to zabere hodinku, takže nám dvě až tři. Vodopády jsou zábava jen když do nich lze metat kamení, chodník taky omrzí když začne stoupat, naštěstí se v pravý čas objeví nejstarší chata v tatrách, Reinerova útulňa. Kupuju tři vynikající čaje, kelímek za euro a v přítmí malinkaté kamenné chatky jej pomalu upíjíme. Náčelník si zas něco schová za mikinu, ale skoro to nestojí za řeč.
Plni energie nastupujeme na závěrečnou trasu po cestě zpět k lanovce. Hodinky hlásí hrdých 5 km. Jen co vlezeme do lanovky, rozprší se na oslavu našeho úspěchu. Večer mohutně oslavujeme ve wellnes zóně, což znamená, že já se peču v sauně a Lucka trpělivě učí Náčelníka plavat a hrdinně čelí jeho zálibě ve skocích do vody. Vždycky si stoupne na kraj, zasalujtuje a pak skočí do vody s cílem co největšího šplouchu. Krásný večer. Tedy jen do prvního bláta na hřišti. Pak už to není ani bláto, jen průser.
Jak se ze všeho nepotento…
Ráno je jasné, že dnes štít nepokoříme. Sluníčko poťouchle svítí a hřeje, a my pereme další a další trenky. Vyrážím do Lomnice autem, v naději že se mi podaří vrátit lístky, přeci jen dva a půl tisíce je dva a půl tisíce. Napřed to vypadá bledě, ale pak se usměje štěstí. Jeden mladý pár dorazil jako my včera a taky nechce čekat do odpoledne, až bude volno. Dokonce mi nabízejí plnou cenu. Pln radosti dostávám od Teheránu zelenou k malé procházce po okolí. Stačil jeden pohled na kabinky lanovek mizejících „tam někde nahoře“ je jasné kam jsem se vydal.
Do Štartu to jde skoro samo. Až pak nastává ta pravá legrace. Po hodině a půl jsem konečně na Sklanaté chatě. Bez dechu, zato se strašnou žízní. Voda ze včerejška, co jsem si vzal v hotelu, byla tak nechutná, že jsem ji musel vylít. Ke gulášové polívce si tedy dávám malou dvanáctku. Ejhle se mi ten kousek ke Skalnatému plesu jde o poznání lépe. Štít je vysoko nade mnou, nahoře není ani mráček. K vzteku. Navíc je poledne a do dvou jsem slíbil být doma. Ale sestup stejnou cestou po zelené považuju za nesmysl, takže vyhrává delší trasa přes dobře známý Hrebienok.
Dolu se řítím rychlostí Čecha v Tatrách, který zapomněl že není pojištěný. Sněhové úžlabiny doslova přelétávám, skáču po kamenech jako kamzík. Rozkaz se Sandonoriku zněl jasně – ať koukám dorazit co nejdřív domů a pošlu co nejvíc fotek. Takže vždy po kilometru kratičká zastávka, vyfotit co se dá a zas metelit dál. U Rainerovy chaty přesedlat z červené na mordou. Poslední dva kilometry už z metelení zbylo jen přání, takže se k autu doplížím v půl třetí. Cestou ještě koupit piškoty a minerálku a hurá vystřídat Lucku na pokoji, ať stihne aspoň procházku po okolí.
Stihla toho docela dost a krom pohledu na přerostlou tatranskou srnu, bezstarostně se procházející Smokovcem si vychutnala obligátní kafíčko a dortíček. Takže celkové skóre je spíš pozitivní.
